Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Děti dnes všeobecně málo čtou. I z této hypotézy vycházel australský autor John Flanagan, když se v jeho hlavě rodila dobrodružná série, která je nyní známá po celém světě pod názvem Hraničářův učeň (anglicky Ranger’s Apprentice). Krátké příběhy mladého chlapce Willa začal původně psát jen proto, aby přiměl svého tehdy desetiletého syna Michaela ke čtení. Až později se k nim vrátil, přepracoval je a vydal knižně. Hraničářův učeň sklidil obrovský úspěch. Od roku 2002 vyšlo devět svazků a letos na podzim má vyjít desátý díl s názvem Císař Nihon-džinu.

Johnu Flanaganovi, bývalému televiznímu a reklamnímu scénáristovi žijícímu v Austrálii, vyšel nedávno v češtině už sedmý svazek série Hraničářův učeň s názvem Obléhání Macindawu.

Česká republika je jednou z dvaceti zemí, ve které se svazky této série pravidelně objevují v seznamech nejlépe prodávaných knih. Nejinak je tomu také u tohoto nového dílu Hraničářova učně, který vydalo dětské nakladatelství Egmont. Na pulty knihkupců svazek přišel na konci ledna 2010 a hned se umístil v první desítce nejprodávanějších dětských knih u nás.

Dá se říci, že spisovatel John Flanagan vrací ke čtení nejen děti, ale také čtenáře o pár generací starší. Proto jsme položili několik otázek přímo autorovi, Johnu Flanaganovi.

Jak vlastně vznikla prvotní myšlenka k napsání knih Hraničářova učně?

Se psaním jsem začal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že můj tehdy desetiletý syn má jen velmi malý zájem o čtení knih. Byl fyzicky mnohem menší a slabší než jeho vrstevníci. Chtěl jsem mu vlastně dokázat, že čtení knih může být velká zábava a že hlavní hrdinové nutně nemusejí být velcí a svalnatí. Když si přečtete charakteristiku hlavní postavy, Willa, který je malý, ale velmi hbitý a důvtipný, jako by přesně popisovala mého syna Michaela. Každý týden jsem napsal jednu kapitolu a byl šťastný, že můj příběh čte velmi horlivě. Kniha byla v té době pouze epizodická. Každý příběh měl nějaký námět, ale stěžejní téma, které by všechny epizody spojovalo, chybělo. Michael byl těmi příběhy doslova okouzlen a jednou mi řekl: „Nikdy jsem netušil, že knížka může tak moc vtáhnout člověka do příběhu.“ Z mého pohledu to byla ta největší pocta, kterou jsem kdy dostal.

Proč jste zvolil zrovna luk a vrhací nůž jako zbraně hraničáře?

Já jsem měl vždycky rád lukostřelbu. Takže luk jako základní zbraň pro mě byl v podstatě jasnou volbou. A také mě odedávna fascinovalo umění vrhačů nožů. Když jsem byl malý, často jsem se v něm cvičil. S bratrem jsme zdemolovali celou kůlnu, když jsme se v ní učili vrhat nože.

Skončíte někdy s psaním těchto nádherných knih, nebo to bude nekonečná série?

Nemám žádné určité plány. Předpokládám, že jednou s tím opravdu skončím (smích). Možná si udělám přestávku po sepsání dalších dvou dílů série, pak se uvidí. Mám spoustu nápadů, které bych rád převedl na papír a dokončil. 

Dočkáme se filmového zpracování knih Hraničářův učeň?

V současné době se píše scénář podle prvního dílu série Rozvaliny Gorlanu. Filmová práva k sérii už teď mají svého kupce – United Artists. Pevné datum realizace filmu ale v současné chvíli neznám.

Z jakého důvodu trvá mnohem delší dobu vydávání těchto knížek u nás a na americkém trhu, než na tom australském?

Důvod je jednoduchý. Mám jiného distributora v Austrálii a jiného v Evropě a v USA. V mé rodné Austrálii začal Hraničářův učeň vycházet o 18 měsíců dříve, než byla odkoupena práva Američany a Evropany.

Existuje nějaký rozdíl mezi australskou a evropskou verzí?

Objeví se mnoho lokálních rozdílů, které ale na podstatě samotného příběhu nic nemění. Jde spíše o lokalizaci textu tak, aby ho dobře pochopil jak australský, tak evropský čtenář. Jde víceméně o psanou formu jednotlivých názvů. Například čtvrtý díl vyšel v Americe a některých Evropských zemích pod jiným názvem než u nás v Austrálii.

Máte pro naše čtenáře nějaký tip, jak se stát spisovatelem?

Dříve, než začnete psát, naplánujte si předem hrubý děj vašeho příběhu. Pište hodně. A nepřestávejte. Pište, pište, pište a pište. Nedá se to s ničím srovnat – čím více na příběhu zapracujete, tím více dostanete. Abyste příběhu vdechli duši, každý den se jím zabývejte. Zabývejte se věcmi, které se kolem vás běžně dějí, a nepřestávejte se ptát „Proč se děje zrovna tohle?“ „Co by se stalo, kdybych …?“ Řekněme například, že vidíte muže běžícího na autobus. Proč běží? Jde pozdě na schůzku se zločincem z podsvětí? Je pronásledován neviditelným čarodějem, který mu chce ukrást vědomí? Co by se stalo, kdyby autobus nestihnul? Kdo to vlastně je? Co přesně dělá? Je to zloděj? Oběť? Spousta skvělých nápadů leží přímo vedle nás! Myslím, že až se s vámi rozloučím, půjdu sepsat tenhle příběh (smích).

Nemyslíte, že když jste z příběhu vynechal ženy – hraničářky, okrádáte se tak vlastně o potenciální čtenářky, které by si příběhy mohly číst proto, aby se ve své fantazii staly hraničářkami?

Mám v plánu do příběhu takovou ženskou postavu přidat. Mám v hlavě pár situací, kdy a za jakých okolností by se v knize mohla objevit.

Co máte na celém příběhu o Hraničářově učni nejraději?

Na tuto otázku se těžko odpovídá. Jsou to vlastně všechny postavy z těch knih – Will, Halt, Horác, Willův kůň Cuk, Baron Arald... Mám je všechny velmi rád. Těším se z toho, že s nimi mohu trávit čas. Zjistil jsem, že v průběhu psaní se tyto postavy pro mě stávají velmi reálnými, a jak se pomalu blíží konec příběhu, občas se přistihnu, že podvědomě zpomaluji, abych dopsání knihy oddálil, protože mě mrzí, že zase odejdou z mého každodenního života.

www.egmont.cz