Kniha mého mládí
Jelikož se na těchto stránkách dost často (a masochisticky ráda) týrám tepáním svých výchovných neúspěchů, dnes se musím pochlubit jedním výrazným úspěchem obrovského významu. Konečně – a byl to běh na sakramentsky dlouhou a obtížnou trať – se mi podařilo, implantovat do svého jedenáctiletého syna lásku ke knihám! Hurrrráááá!
Na tomto místě bych ráda složila svůj obdiv a nehynoucí vděk k nohám mladíka jménem Christopher Paolini. Tento génius nese totiž největší zásluhu na tom, že se mé úsilí nakonec zdařilo, a to napsáním velice krásného a čtivého klukovského eposu Eragon. Můj syn se do něj naprosto a bez výhrad zbláznil. Zatím existují tři pokračování, z nichž každý vázaný exemplář má hřbet silný nejméně šest centimetrů a všechny byly mým synem přelouskány v rekordním čase. Posléze dokonce začal i s jinými knihami (teď čte s chutí druhý díl ságy Hraničářův učeň, v čemž mu vydatně pomáhá neustálý zarach na televizi a počítač z důvodu zapomínání školních pomůcek, chacha). Já jsem v současné době na začátku třetího dílu Eragona a vůbec se synátorovu obdivu nedivím. Takže bych mladému spisovateli Paolinimu ráda vzkázala toto: Milý Chrisi, jestli se k tobě život někdy otočí zády, zajdi k nám, klidně ti dám domov nebo tě s láskou i adoptuji!
Vzpomínám si, jak moc důležité bylo pro mě čtení už odmala. Jako dítě z chudé rodiny jsem byla odkázána na městskou knihovnu, a proto jsem zpočátku byla vcelku vlažný čtenář. Ona taky dětská knihovna té doby oplývala pouze knihami jako Timur a jeho parta nebo Metráček, zatímco ty kvalitnější (třeba Ransomeovky nebo lepší Verneovky) byly věčně a beznadějně rozpůjčovány. Ale jednoho dne mi sestra vnutila ke čtení Tři mušketýry, protože nutně potřebovala parťáka pro své vášnivé blbnutí s fiktivním kordem, a já byla lapena, ztracena a zblázněna během prvních dvou kapitol. Od té doby jsem se nechala lapit už mnohokrát, pročetla jsem se různými žánry a zřídila si knihovnu takových rozměrů, že část musím mít deponovánu v kufrech pod postelí, jelikož se nikam nevejdou ani v našem obrovském 3+1 (částečně také díky inteligentním výrobcům běžného obývákového nábytku, který pro takovou zátěž není uzpůsoben). Nenajdete tam sice Nietzscheho nebo Kafku, ale každý příchozí by si jistě vybral něco podle svého gusta.
Přesto ta první „opravdová“ kniha zůstává jen jedna. U mě jsou to Tři mušketýři, u mé sestry Hrabě Monte Christo, u mé drahé polovičky Egypťan Sinuhet, u synátora Eragon – a co u vás? Co jste četli nejraději v dětství a mládí? A která kniha byla TA PRVNÍ?
12.11.2010 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kniha mého mládí
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Takuž to tady bylo napsáno, knihy Vejce a já a Co život dal a vzal jsou u mně na prvním místě. A pak také Desiré a Údolí rozhodnutí. I když, těch pěkných knih byla celá řada. V dětství asi Za modrou orchidejí a Plavčíci kapitána Bontekoa. Ale teď jsem knihu už delší čas neotevřela, jenom časopisy. Doufám, že o Vánocích a mezi svátky budu mít čas i na knihu.
Nika1: Nejoblibenejsi jsou asi cestopisy 12 HP, Sest let mezi eskymaky, Ocarovana Havaj, atd. a detektivky Bony a Mys, Bony kupuje zenu a spousta dalsich od Artura Upfielda, ale Vejce a ja a Co zivot dal a vzal jsem hltala a cetla nekolikrat, v cestine a pak anglicky.
Cteni oblibenych zanru mi hodne pomohlo v uceni anglictiny. Mezi detske knizky asi patril Pejsek a Kocicka a taky Dora a Medved a Dum malych radosti.
grnrzb
Ota: tlapky klást potichu ležééérně,
ty kluku kočičí,nežer mně
takhle se kocourek nechová
vypadáš jak balík z venkova......
vy ste ma normalne nakazili a v ramci sladkej nostalgie som si vcera vzala do vane Annu zo Zeleneho domu
prijemne chvilky s nadhenymi spomienkami
Knihy jsem nikdy moc nečetla.Kterou jsem ale četla a víckrát byla Římanka
Teď čtu knihu o Hitlerových knihách- co on měl ve své knihovně a co ho zajímalo číst-to je fakt zajímavé....
Před maturitou jsem se vrhla na knížky, o kterých jsme se učili, hlavně ty starší, od antiky po renesanci, takže jsem přelouskala i Dantovo Peklo a podobné ne příliš čtivé klasiky.
Jo a od Astrid jsem měla nejradši "Ronja, dcera loupežníka"=můj dětský vzor odvážné holky (s vlastní paličatostí).
Četla jsem hodně a můj čtenářský deník opravdu nebyl opsaný. Asi jako jediná ze třídy na střední jsem četla i Světlou, Epos o Gilgamešovi, Bibli. Četla jsem, co mi přišlo pod ruku. Líbilo se mi asi nejvíc Vejce a já, Egypťan Sinuhet. Tuhle jsem dala Annu Kareninu asi za dva měsíce a až na zdlouhavé pasáže o ruských poddaných to bylo celkem čtivý. Taky jsem kolem 17ti propadla fantasy, takže "Pytlíkov" a Zaklínač (Sapkowski). To bylo pod vlivem tehdejšího přítele. Párkrát mi to ve škole zabavili, protože jsem si četla při písemce.
Sofffie: Mám ráda knihy z lékařského prostředí, cestopisy, životopisy, nemám ráda fantasy a sci-fi
Prvni knizka v prvni tride byla Birliban, tu jsem milovala. Pozdeji nastoupil Carodej ze zeme Oz, dalsi milovana knizka byla Stare recke baje a povesti, tu jsem snad umela nazpamet. Pak Vinnetou, Verneovky a Dumas. A tak to slo dal a dal, nebylo moc dni v mem zivote, kdy bych alespon chvilku necetla. Vybrat jednu nej knizku snad ani nejde, na body asi vede Pan Prstenu, Sinuhet, dale Mistr a Marketka, Sabach....
ruzenka: určitě to vyhrají naše klasické knížky, americké literatury se člověk nabaží poměrně brzo, přece jen je přijatelnější, když se čte o něčem, co bytostně známe. Amerika vlastně klasické pohádky nemá. Jako dítě jsem ale četla Rozprávky strýčka Remuse a ty se mi kupodivu hodně líbily, takže je to ta výjimka potvrzující pravidlo.
Draci jsou všude možně, základní věci se snad už nedají moc vymýšlet, důležité je, jak se to čtivě napíše a jakými detaily doplní. Kdo čte různé knihy fantasy dospěje k určité představě o dracích, když pak píše, tak ji nějak zpracovává.
sallie: Ale fuj
Annie zas draky vykradla se světové mytologie nebo Michaela Moonrocka? v
Kdo v historii zasel dračí setbu ?