Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"Rodiče na střídačku“ je příběhem rozpadu rodiny malého Vítka. Jemnou a zároveň zábavnou formou v ní autorka popisuje potíže, problémy a obavy, se kterými se chlapec před, během a po rozvodu rodičů potýká. Kniha je pravdivou, zajímavou a dojemnou sondou do psychiky dětí v rozpadlých rodinách.

 

Pár slov autorky Lucie Asenové

Svět se rozvádí. Polovina z nás věří na jednoduchá, rychlá řešení. Rušíme sliby a naše „ano“ před oltářem už možná nemyslíme vážně ani ve chvíli, kdy je vyslovujeme s lehce roztřesenými koleny před svědky. Očekáváme, že až zaschnou razítka na rozsudku a opět budeme svobodní, najdeme lepší život, větší lásku, ztracený klid a pohodu.

Za našimi rozhodnutími ale zůstávají děti, které přišly o zázemí tradiční rodiny. Děti se dvěma domovy, sbalené v pátek odpoledne před domem, děti čekající zbytečně, děti s klíčem na krku - smutné, rozzlobené, vystrašené, ubrečené, odmítavé, děti s dírou v jejich malém srdci.

I já věřila, že můj rozvod všechno vyřeší. A určitě v jistém smyslu mé očekávání naplnil. Při svém rozhodování jsem sice myslela na své děti, ale takovým zvláštním, nekonkrétním a neosobním způsobem. Při pohledu do minulosti mi tehdejší uvažování připomíná spíše jen jakousi abstraktní představu o budoucnosti.

Bolest, zmatky a strachy mého syna, jeho noční můry a můj pocit viny vyústily v potřebu podělit se o mé zkušenosti a napsat náš příběh o rozpadu rodiny. Když můj Vítek nemohl večer usnout, šeptal mi všechny své obavy a já si je zapisovala do diáře, mezi seznam věcí, které mám koupit, upomínky na třídní schůzky a termíny pracovních setkání, abych z útržků dětských myšlenek později napsala tuto knihu.

Je víc než zřejmé, že jsem se neubránila jednostrannému pohledu a přiznávám jistou ženskou emoční subjektivitu vyprávění. Na mou omluvu prohlašuji: “Vítek má skvělého otce a mají se moc rádi!“ A tak to má být.

 

Rodiče na střídačku

Autorka: Lucie Asenová

Ilustrace: Lukáš Hugo Novotný

Vydalo:www.suplík.cz

---

Ukázka z knihy

Chtěl bych bráchu, ségru, psa nebo motorku

Jmenuji se Vítek a brzo mi bude šest let. Za chvíli totiž budou Vánoce a hned potom mám narozeniny. Bydlím s mámou a tátou ve velkém bytě v Praze. Nemám žádné sourozence. Pořád rodiče prosím, aby mi nějakého pořídili, a je mi jedno, jestli to bude brácha, nebo ségra. Ale máma říká, že další dítě by byla práce navíc a že zrovna teď toho má moc, protože budeme mít kavárnu, kde se bude prodávat čaj, káva, džusy, koka kola a taky dorty a zmrzlina. Táta zase říká, že on by chtěl raději motorku. Motorka tedy taky není špatná, ale přece jen bych chtěl raději toho bráchu. Mám bratrance Kubu, ale to není to samé, protože ten si se mnou nemůže hrát každý den. A to bych zvlášť teď, když naši pořád jezdí stavět to café, hrozně potřeboval.

Ráno jdou do práce, já do školky, a večer zase odjíždí pryč, aby bylo co nejdřív otevřeno, a my jsme měli hodně peněz. Když tedy nechtějí mít další dítě, poprosil jsem je alespoň o psa. Ale toho taky nechtějí, prý už tak mají dost starostí se mnou a kdo by s ním chodil ráno ven, oni že vstávat dřív nebudou. Táta zopakoval, že jediné, co je ochoten si pořídit, je ta nová motorka, a máma vzdychla a řekla, že se z něj jednou zblázní. Jenomže oni nevědí, jaké to je spát v tom velikém pokoji docela sám. Nakonec se nemohu rozhodnout, jestli bych raději toho pejska, nebo sourozence, ale je mi to vlastně jedno, hlavně kdyby to už bylo brzy. Asi jednodušší by bylo to zvíře. To stačí koupit v obchodě, nebo si ho vzít od nějakých lidí, kteří mají hodně štěňátek a potřebují je někomu dát. Ale takové dítě, to je daleko složitější. Máma mi to vysvětlila, takže vím, že úplně nejdřív musí být maminka a tatínek, kteří se mají rádi. To je hrozně důležité. Ti si potom spolu lehnou do postele a musí si vyměnit spermie a vajíčko. A z toho vajíčka se potom mamince v bříšku začne rodit mimino. Nejdřív je s ní spojené takovou jakoby šňůrkou a je docela maličké, a potom roste a roste, až už se dovnitř nemůže vejít, a tak začne hrozně kopat a v porodnici ho pan doktor musí vyndat mamince z břicha, a celé to trvá docela dlouho, asi tak rok, ale ne úplně celý. Já na tom nechápu několik věcí. Tak zaprvé mi není úplně jasné, jakým způsobem se vyměňují ty vajíčka a spermie. Pak taky nevím, proč musí rodiče ležet v posteli a nejde to zařídit taky někde jinde. Ale nejvíc divné je, kudy to dítě vyleze ven. Prý je tam taková dírka, ale já jsem se koukal a žádnou tam nemám.

Pořád někam jezdíme s ostatními rodiči, kteří jsou kamarádi těch mých a mají taky děti, takže to není zas až tak úplně špatné. Jenomže poslední dobou s námi často mamka na víkend vůbec neodjede. Pořád pracuje, nebo spí. Já bych byl raději, kdyby zůstala se mnou doma jako mámy ostatních dětí ve školce. Zjistil jsem, že když má nějaký spolužák mladšího sourozence, tak jeho maminka přestane chodit do práce, a to je další důvod, proč bych jednoho taky chtěl. Ta moje chodí do práce úplně pořád. Proto jsem byl už v jesličkách, kam skoro nikdo z naší školky nemusel. Jenom Honzík, ale to se nepočítá, protože jeho táta je z nějaké jiné země a tam je to prý normální. Nevím, na co potřebujeme tolik peněz, kvůli kterým já musím zůstávat ve školce poslední. Táta má auto, máma taky, každé léto jezdíme k moři a letos tam pojedeme dokonce i na Vánoce. To tedy bude legrační, protože u nás před domem je plno sněhu a my už za pár dní budeme ležet na pláži a stavět hrady z písku. To si vůbec neumím představit. Dostal jsem už i kolo a nové lyže a mám i hodně hraček. Jenom ještě potřebuju autodráhu, ale tu mně prý přinese Ježíšek.

---

Fotografie jsou ilustrační