Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zprvu tajemný název knihy se celkem snadno objasní, když se podíváme na její formální stavbu. Paměti mají deset kapitol a každá z nich nese jméno některého světového hotelu, v němž Ladislav Štaidl bydlel a z něhož si na památku přivezl klíč. Desátá kapitola pak nese jméno jednoho pražského hotelu, ve kterém autor knihy oslavil své šedesáté narozeniny. Každá kapitola je ještě vnitřně rozčleněna a každá končí nějakým dalším příběhem, který končí špatně a jehož hrdinou není samotný Štaidl.

Jsou knihy, které vás pobaví, ale více méně ponechají chladnými. Jsou však také knihy, a bohužel jich stále přibývá, které vás sice vůbec nepobaví, nicméně ve vás vyvolají erupci emocí, většinou ne právě pozitivních. A mezi takové knihy patří druhý díl pamětí bývalého hudebníka a současného podnikatele Ladislava Štaidla. Důvodem není to, že by Štaidl odhaloval šokující a skandální detaily ze světa šoubyznysu, ale spíše to, že jeho paměti se vyznačují značnou dávkou nevkusu a amatérismu.

Napřed k tomu nevkusu. Kniha neodhaluje tajemství celebrit, když pomineme pikantní historku o tom, jak si Karel Gott zlomil penis. Jde spíše o vzpomínky z osobního života – na přátele, jejichž jména nejsou tak známá, na cestování s přítelkyní Michaelou, na zajímavé historky z koncertních turné. Pravda, jakési náznaky Štaidlova nadsamectví nalezneme i zde, ovšem rozhodně se nedočkáme seznamu známých žen, které prošly Štaidlovou ložnicí (nebo on jejich). Spíše se staneme svědky toho, jak Štaidl a jeho kolegové dělali díru do světa. Což o to, člověk se přenese přes hodně věcí, konečně jako konzumenti masové kultury jsme dnes a denně vystavováni velmi intenzivnímu tréninku. Ovšem způsob, jakým se Štaidl prezentuje jako žádoucí celebrita, hraničí s vulgaritou:

„Kulturní referenti zotavovny Moskva pořádali na loďkách nájezdy na obydlí skladatele Karla Svobody i na to moje sousední, při nichž se pár rekreantů málem utopilo, protože ve vratkých pramicích stoupali na špičky, aby zahlédli něco z naší reality šou.“

Ostatně i popis oslavy Štaidlových šedesátin je v tomto ohledu vskutku výživný. Nejenže čtenář dostane možnost seznámit se s narozeninovým menu, avšak je obohacen i o několik zajímavých filosoficko-bilančních pasáží, které by svou silou dorazily i slona. A to nejen ideovým vyzněním, ale i formou podání:

„Vyměřený čas tvůrčí plodnosti jsem využil, byť za cenu kompromisů, které těm, co jsou bez viny, způsobily obsesivní neurózu, vyvolávající nutkavou potřebu opakovat ritualizované hody kamenem na mou hlavu.“

A to se už dostáváme ke zmíněnému amatérismu. Jazyková úroveň této knihy je urážkou vkusu a dobrých mravů každého průměrně inteligentního a vzdělaného čtenáře. Pomiňme tristní kvalitu interpunkce, značné množství překlepů a chyby v psaní některých cizích slov (Lurdy místo Lourdy, Zubina Mehtiho místo Zubina Mehtu atp.). Co však pominout nelze, jsou fatální chyby nejen pravopisné (posádky sami povolovaly) a slovosledné („Fakt, který se nakonec pracně prokázal, že nepatříme k Al Kajdě…“, „Než jsem v sanatoriu Radium Palace ze zdviže vystoupil, v níž jsem tenhle rozhovor vyslechl…“). Pokud je někdo schopen a ochoten veřejně sám sebe takto plácat po zádech, mohl by to snad dělat alespoň jazykově správně. Aneb jak říká moje sestra, když na to má, tak ať žere. Ale ať u toho nemlaská.

Ladislav Štaidl – Desátý klíč. Ladislav Štaidl, 2005