Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nedávno zemřela známá americká feministka a bojovnice za ženská práva Betty Friedan. Byla autorkou mnoha knih, které pomáhaly ženám osvobozovat se od zaběhnutého modelu jejich životů a od nároků kladených na ně v domácnosti. K tomu, aby se o poněkud neutěšené situaci amerických žen začalo hovořit, přispěla i kniha autorky Sue Kaufman – Deník americké manželky.

Je to příběh jen určitého úseku života hlavní hrdinky Tiny Munviesové, která si deník píše. A píše si jej proto, že je v depresi a trpí mnoha úzkostmi. Ty vyplynuly z faktu, že plnit funkci dokonalé manželky, matky a hospodyně tak, jak se to od žen v padesátých a šedesátých letech v USA čekalo, prostě nezvládá. Čtenáři se však teprve postupně dozvídají, z čeho její frustrace plynou. A z čeho tedy? S manželem si zevšedněli, děti jí odrůstají, nedokáže stihnout úklid a ještě provětrat všechny večírky ve městě, což by si moc přál její muž. Správně by totiž manželka v domácnosti měla být vždy dokonale upravená, usměvavá, pracovitá, byt by měl být jako klícka, všechno pěkně na svém místě.

Nechci se zamýšlet nad formou knihy (je docela čtivě psaná a koncipovaná jako deník, jak také jinak). Zaujaly mě spíše některé myšlenky, které v knize zazněly. Překvapilo mě třeba, že americká manželka má depresi z úklidu, který nestíhá. Přitom úklid vypadá – alespoň pro tuto konkrétní ženu – tak, že zavolá firmu na mytí oken, firmu na pastování podlahy a firmu na praní prádla. Nádobí dá do myčky a nákup vyřeší telefonicky. Chápete? V šedesátých letech takové možnosti? Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tohle bylo v Československu šedesátých let zhola nemožné. Na druhou stranu většina čtenářek se v knize alespoň chvílemi určitě pozná. Když ne v oblasti úklidové taktiky, pak rozhodně ve chvílích, kdy vypravěčka popisuje průběh manželovy nemoci a jeho chování během ní. Nebo třeba když onemocní děti, ona uklízí zvratky, on snídá lívance a hudruje, že to smrdí a je tam hluk.

No prostě je to tak, že vzdor zřejmým rozdílům v životních stylech našich a amerických žen je výsledek nakonec tak nějak stejný. A i přes chvíle nepochopení a jistého pobouření z některých výroků a situací (umíte si představit, že si najmete paní, které ukážete, jak se zachází s vaší pračkou, a ona za vás nastrká do té pračky prádlo a zapne ji? A, pravda, vyžehlí?) pocítíte spíš něco na způsob porozumění a jakéhosi tichého spojenectví s vypravěčkou, která není ani zdaleka dokonalá hospodyňka a manželka, ale o to je lidštější.