Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zítra slavíme státní svátek, připomeneme si Den vítězství. Den, kdy skončila nejstrašnější válka v dějinách lidstva. Miliony lidí během ní zahynuly na bojištích, v koncentračních táborech, před popravčími četami. Míru lidského utrpení, které pro člověka každá válka znamená, nelze popsat slovy. Naše generace má štěstí, že ve svém životě žádnou válku nezažila. Některé dříve narozené čtenářky si možná budou pamatovat své útlé dětství prožité ve válečných časech, ale většina z nás zná válku jen z filmů, knih, dokumentů a třeba z vyprávění rodičů či prarodičů.

Snad každý z nás někdy viděl nějaký válečný film či četl knížku s válečnou tematikou. Když jsem byla malá, chodili jsme se školou pravidelně na filmy Osvobození či Příběh opravdového člověka. Tyto povinné akce se bohužel většinou minuly účinkem. Malé děti nikdy nebyly schopné pochopit válečnou hrůzu v celé její šíři.

To přišlo až o něco později. V době, kdy člověk začíná přemýšlet o světě, zajímá se o historické souvislosti a chce se toho dozvědět co nejvíce. Mě osobně velmi zasáhly knihy Ericha Marii Remarqua. Jako první jsem přečetla v sedmnácti letech Jiskru života, další postupně následovaly. Vítězný oblouk, Čas žít, čas umírat, Noc v Lisabonu, Stíny v ráji, Tři kamarádi... K většině z nich jsem se vracela a stále vracím. Zachycují pohled na válku, na utrpení, lidské ponížení, ale i naději a boj obyčejných lidí. Pokaždé, když jsem některou z nich dočetla, bylo mi smutno a zároveň jsem musela přemýšlet a klást si otázky, které bych si jinak nikdy nepoložila. Jak bych se asi zachovala v podobně vypjatých situacích já? Byla bych statečná? Neohrožená? Nevím, nikdy jsem si na ně nedokázala odpovědět. Protože člověk pozná, co všechno vydrží a co je schopen zvládnout, až v krajních situacích.

Erich Maria Remarque ale věděl, o čem píše. Jako dospívající mladík – v šestnácti letech – narukoval do první světové války. Několikrát byl zraněn. Měl tedy možnost vidět na vlastní oči válku v celé její hrůze a syrovosti a zažít ji doslova na vlastní kůži. Hodně jej to poznamenalo. Stal se z něj velký odpůrce nacismu a válečného běsnění.

První povídky začal psát velmi brzy, ale do čtenářského povědomí se dostal až románem Na západní frontě klid, jenž byl i zfilmován. Po nástupu nacismu v roce 1933 byl označen za „literárního zrádce“ a jeho knihy byly veřejně páleny jako zvrhlé umění. V roce 1938 nacisté zbavili E. M. Remarqua německého občanství.

Žil pak střídavě v USA a ve Švýcarsku. V době druhé světové války zahynula v koncentračním táboře jeho sestra. Tato událost jej inspirovala k napsání románu Jiskra života, který popisuje strašlivou realitu života v koncentračním táboře.

Všechny jeho romány jsou velmi působivé. Nic na tom nemění ani fakt, že Remarqua občas kritizovali za používání laciné sentimentality a uměle vykonstruovaných dějových konfliktů.

Jeho knihy rozhodně stojí za přečtení, protože vypovídají o těžké době, vypjatých situacích, hrdinství, smutku, beznaději i naději... A to všechno prostřednictvím úplně obyčejných lidí. Takových, jakými jsme my všichni.