Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Komedie Čaj u pana senátora, napsaná ve dvacátých letech minulého století, by se mohla jevit jako archaický dobový obrázek, nicméně opak je pravdou. Její autor, slovenský dramatik Ivan Stodola (1888-1977) byl uznávaným lékařem, zároveň však člověkem politickým a navíc talentovaným a vnímavým. Nové nastudování této komedie uvádí Činohra Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle.

Děj odehrávající se na (slovenském/jakémkoliv jiném) maloměstě se točí kolem neambiciózního majitele pohřebního ústavu (F. Němec), kterého jeho ctižádostivá manželka (E. Salzmannová) nutí vstoupit do politiky. Po několika peripetiích, kdy se v domě vystřídají další straničtí adepti, exposlanec (A. Stehlík) i učitel společenského chování (V. Postránecký), se ubohý obchodník s rakvemi Baltazar Slíva stane kandidátem na senátora.

Uvést tento titul v předvolebním období v našem českém Kocourkově, byl dle mého od dramaturgie pražské Činohry ND velmi dobrý tah. Ještě pozitivnějším rozhodnutím se mi jeví skutečnost, že inscenace byla svěřena režiséru Ladislavu Smočkovi.

Po málem třiceti letech tedy na scéně Stavovského divadla opět ožívají Stodolovi maloměšťáčci, kteří bez vidiny osobního prospěchu nepřeloží ani křížem slámu. Režisérovo klidné a pozvolné odkrývaní charakterů po chvíli představí galerii postaviček, jaké vídáme dnes a denně na politických stránkách novin nebo na televizní obrazovce. Smoček nedělá pro aktualizaci nic navíc, jen přesným výkladem textu (překlad M. Liehmová) a umírněným vedením herců v reálné rovině příběhu uvádí diváka do světa, který se od dob, co lidskou společnost řídí politici, nezměnil v ničem. Je to poznání hořké, ale zde bohudíky i zábavné. Jako v titulu citovaná dětská říkanka. Stálé a vždy znova překvapující, jen ve svém důsledku nijak příjemné. Neb politika od dob antických je věc slibů, které už v momentu, kdy je politik vysloví, jsou relativní a tedy nesplnitelné.

Scéna Karla Glogra funkčně odděluje prostor praktikujících politiků od romantické stezky „nepoučeného mládí“ (V. Javorský, A. Talacková). Kostýmy Šárky Hejnové jsou inspirovány dobovou módou 20. let XX. století a v kolektivních scénách společenských akcí, přímo metaforicky podtrhují pravdu: že ani nejluxusnější oblečení neschová slámu, která politikům čouhá z bot. I když Stodolova hra vznikla v roce 1929 v době politické samostatnosti Československa, každá její situace, chování postav i jejich fráze jsou jakoby ze současnosti. Přináší starou známou pravdu: Člověk se nemění, člověk – politik už vůbec ne. Jediné snad, co doznalo změny, jsou částky na kontech politiků. Jsou mnohem opulentnější a my voliči jsme stále zmatenější.

Text je pozměněn, originální recenze byla psána pro časopis Naše rodina.

FOTO: Pavel Nesvadba