Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sběratelství je vášeň, které někdy v životě podlehl snad každý. Syslit a shromažďovat určité předměty začínáme už jako děti, přičemž někomu tato záliba vydrží až do dospělosti, kdy je kvůli ní schopen takřka zruinovat rodinný rozpočet.

Kdo to nezažil, asi jen těžko pochopí, jak slastné je kochat se a přehrabovat ve svých pracně získaných a celá léta pečlivě ochraňovaných pokladech. Přitom je úplně jedno, zda jde o ušlechtilou sbírku známek či o slušnou zásobu krabiček od sirek nebo pivních tácků. Sběratelovo oko nekontrolovatelně vlhne, a když se v jeho dohledu objeví kousek, který může jeho sbírku obohatit, neváhá pro jeho získání obětovat cokoli.

Ve svých asi osmi letech jsem se též rozhodla, že se stanu sběratelkou. Všechny kamarádky něco sbíraly a já jsem si mezi nimi připadala poněkud zaostale. Rozhodla jsem se tedy, že se ze mě stane vášnivá filatelistka.

Alba se známkami se mi vždycky líbila, i když jejich skutečnou hodnotu či naopak nehodnotu jsem ještě nebyla schopná správně docenit. Tehdy jsem si myslela, že správný filatelista se jednoduše snaží, aby získal co nejvíc známek.

Cíleně jsem se tedy vrhla do honby za kvantitou. Problém s absencí alba jsem vyřešila rychle a rázně. Ukradla jsem staršímu bratrovi velký sešit, kde měl popsané jen první dvě stránky. Ty jsem hbitě vyškubla a album bylo na světě. Připadalo mi chytré a praktické do něj získané známky hezky nalepovat, aby pěkně držely a nemohly se poztrácet. Statečně jsem proto snášela i hromy a blesky, které se na mou hlavu snesly od bráchy za zcizený sešit. Jak mi spílal, když musel ty dvě vytržené stránky přepisovat, radši ani nechtějte slyšet.

A pak přišlo to hlavní. Postarat se o obsah samotného alba.

Jako první přišly na řadu všechny dopisy a pohledy, které jsem doma objevila. Myslím, že maminka asi nebyla moc ráda, když zjistila, že jsem z jejího nočního stolku odlepila známky ze všech milostných dopisů, které jí tatínek psal ještě za svobodna. Ne že by oplakávala ztrátu těch známek, ale představa, jak její osmiletá dcerka hltá obsah oněch vyznání, jí určitě příjemná nebyla. Sice mi přímo nevynadala, ovšem její vyčítavý pohled mě dlouho strašil i ve spaní.

Tento moment mou sběratelskou vášní poměrně dost otřásl; začala jsem zpytovat svědomí. Výčitky mi však dlouho nevydržely. Pohled na rozrůstající se album mne naplňoval pýchou a stále dokola jsem počítala, kolik úlovků už mám. Své album jsem opatrovala jako oko v hlavě a obcházela sousedy s prosbou o přenechání obálek a pohledů se známkami.

Rozhodující úder a konec mé filatelistické vášni pak zasadil tatínek. Po nějakém čase zjistil, že mu v knížečce ROH chybí všechny členské známky za posledních deset let a ve velkém technickém průkazu zase kolky, jež potvrzovaly provedení pravidelné technické kontroly. Místo nich se na inkriminovaných místech skvěly zubaté a otrhané díry...

A tak skončila má počínající a nadějná filatelistická vášeň. Bratr se mnou nemluvil, maminka významně mlčela a tatínek se zcela nefalšovaně zlobil. To už na mě bylo moc a ani má nádherná a pracně získaná sbírka mi nemohla vynahradit ten pokořující pocit, že jsem se navždy stala černou ovcí rodiny.

Zatímco chudák tatínek pečlivě a přeopatrně odlepoval z mého alba důkazy o technické kontrole našeho auta, já jsem vyštrachala starou krabici od bot a ozdobným písmem ji nadepsala: Sbírka pohlednic. Začala jsem do ní skládat všechny pohledy, které jsem nashromáždila v období filatelistickém. A najednou mi přišlo docela líto, že jsou vlastně znehodnocené, když žádný z nich nemá známku.

Dnes už raději nesbírám nic. Filatelistické trauma mi bohatě stačilo. A co vy? Sbíráte něco? A co jste sbírali jako děti?