Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na opuštěném vysokém útesu ční do bouřlivé noci vysoký maják. Starý strážce majáku, který již dávno zešílel ze samoty, se za zlostného mumlání škrábe po nekonečných schodech. Musí zkontrolovat světlo, jediné vodítko pro zbloudilé lodě.

Tolik tedy k mé představivosti. Kalifornské majáky vypadají úplně jinak. Zůstává bouřlivý Pacifik a zrádné pobřeží, ale majáky se rozhodně nestaví na nejvyšším místě, ani se nejedná o impozantní několikapatrové stavby. Letní inverze přikrývá pobřeží mlžnou pokličkou. Má-li být světlo majáku k něčemu dobré, musí se vejít pod hladinu mlhy. Naše majáky jsou tedy takové přičaplé hříbečky.

Nejdéle fungujícím majákem na Západním pobřeží je majákový dědeček, Point Pinos. V provozu setrvává nepřetržitě od roku 1855. Světlo pro Fresnelovy čočky se zpočátku získávalo spalováním velrybího tuku. Ten byl v osmdesátých letech devatenáctého století nahrazen kerosenem a nakonec ho v roce 1919 vystřídala elektřina. Point Pinos nestojí na opuštěném místě, najdeme ho na okraji úhledného golfového hřiště, v sousedství luxusních vil městečka Pacific Grove. A jeho strážkyněmi byly i ženy.

Prvním hlídačem majáku byl sice muž, Angličan Charles Layton, jeho služba však měla krátké trvání. Hned v prvním roce byl zastřelen, když se jako člen dobrovolného policejního oddílu zúčastnil pronásledování proslulého bandity Anastacia Garcíi. Vdova Charlotta A. Laytonová zůstala bez prostředků – sama se čtyřmi dětmi. Třebaže bylo v té době neobvyklé zaměstnávat ženu, podepsali mnozí občané Pacific Grove petici pro Správu majáků ve Washingtonu, aby dostala funkci strážce majáku. Její roční renta činila tisíc dolarů. Tato částka značně přesahovala výdělky jejích mužských kolegů na Východním pobřeží. V Kalifornii se však většina mužů snažila zbohatnout těžbou zlata, a tak bylo velmi těžké najít kohokoliv na regulérní, "nudnou" práci. V roce 1860 se Charlotta provdala za svého asistenta George Harrise, který takto funkci strážce majáku vyženil.

V roce 1893 se maják opět ocitl v ženských rukou. Čerstvě ovdovělá Emily Fish se stala strážkyní na doporučení svého zetě Henryho Nicholse, inspektora majáků (její dcera Juliette později sloužila na Angel Island). Emily zastávala funkci jednadvacet let. Za tu dobu postupně najala a pro neschopnost propustila třicet pomocníků. Paní Emily byla zřejmě velmi náročná dáma – a její maják vždy získával při inspekcích pochvaly a ocenění. Zvelebovala stavbu zevnitř i zvenčí. Nechala na dvadevasát akrů písků navézt zeminu a založit zahradu. Po celou dobu jejího působení byla stanice velmi dobře prosperující a maják se stal baštou místního společenského života. V roce 1906 poškodilo věž zemětřesení, které se nechvalně proslavilo také zničením většiny San Francisca. Přestavba byla nevyhnutelná. Nákladné čočky naštěstí vyvázly bez úhony.

Od roku 2006 patří maják městu Pacific Grove. Je přístupný veřejnosti, a tak za dobrovolný příspěvek můžete na chvilku nasát atmosféru 19. století. Jen duch šíleného hlídače tu chybí. V útulných místnostech se po nocích schází pečlivá paní Emily s maminou Laytonovou a k čaji jim hraje na piáno další slavný hlídač na Point Pinos, Allen Luce, zvěčněný v díle Roberta Louise Stevensona.