Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá! Opakujte to!“ „Muška jenom zlatá...“ „Ne muška jenom zlatá..., ale můůůůška jenom zlatá!“ „Můůůůůška jenom zlatá...“

Student Áda Čuřil ve slavném filmu Škola základ života si z profesorské autority uměl dělat pořádnou legraci. Víc než studium a vědění ho zajímalo, kde by vyvedl jakou skopičinu. Ladislav Pešek, představitel nezvedeného studenta, v této roli zcela jistě čerpal ze svých osobních zkušeností.

Ani on sám nepatřil zrovna k ukázkovým žákům. Jeho vysvědčení většinou za moc nestála. Stejně jako „jeho kolega“ Čuřil více tíhnul ke sportu a k různým vylomeninám. Jednou rozčílil profesora natolik, že dostal pořádnou facku. Okamžitě zareagoval a předvedl dokonalé mdloby. Chudák učitel, vyděsil se tehdy pořádně.

Herectví, předvádění, improvizace – tím žil od útlého dětství. Není divu. Pocházel z rodiny, která měla dlouhou hereckou tradici, a divadlo pro něj bylo něčím zcela samozřejmým. Poprvé se na jevišti objevil ještě v kočárku, byly mu tři měsíce a stalo se tak ve hře Piková dáma. Jeho rodiče denně hráli, a když neměli pro malého Lálu (jak mu všichni říkali) hlídání, trávil hošík představení v nápovědní budce.

„Často jsem viděl tatínka jako hrdinu a maminku jako čisté dívčí stvoření, kterému ubližují. Bál jsem se. Pamatuji se, jak tatínek držel v ruce meč a chystal se mamince useknout hlavu. Musím ji zachránit! Nápověda má u ruky zvonek a když třikrát zazvoní, opona jde dolů. Chytil jsem zvonek oběma rukama, zazvonil a opona spadla. Maminka byla zachráněna! Všichni se pak na mě strašně zlobili a byl jsem bit,“ vzpomínal Ladislav Pešek.

Jako dítě často hrával všechny dětské role. Bohužel i dívčí, což pro něj bylo velmi potupné. Proto si vymínil, že pod kostýmem bude oblečený normálně, jako kluk.

Přestože byl divadlem vlastně odkojený, herectví jej nelákalo. Byl jako z hadích ocásků, velmi zdatný a všestranný sportovec. Toužil se stát profesionálním fotbalistou. Život ale nakonec všechno zamíchal podle svých vlastních karet a divadelní a filmová sláva se Ladislavu Peškovi nevyhnula. Díky tomu se nezapomenutelně zapsal do srdcí mnoha diváků. Ať hrál co hrál, vždy byl nepřekonatelný, přesvědčivý, nesmírně lidský... A také z něj vyzařovala jakási pokora, úcta a skromnost. Jeho domovskou scénou bylo Národní divadlo, kde působil téměř půl století.

O soukromém životě Ladislava Peška toho moc nevíme. Svůj osobní život si pečlivě střežil. Měl spoustu obdivovatelek, byl dvakrát ženatý, přičemž z druhého manželství se narodila dcera Zuzana.

Až do pokročilého věku si uchoval mladistvého ducha, jiskru v oku, a i když už dávno hrál role stařečků a důstojných kmetů, vždy jsme v nich mohli zahlédnout malou jiskřičku neposedného Čuřila nebo Kulíka. „Snažil jsem se, aby byl kus mládí ve všech postavách, které jsem hrál, i když by už stály třeba nad hrobem. To je vlastně celé tajemství tvořivé herecké práce a snad je to i tajemství života.“

Ladislav Pešek miloval obecenstvo, ale zároveň se ho bál. Trpěl velkou trémou, která byla někdy až nesnesitelná. Přesto ji večer co večer překonával, protože touha hrát, něco předávat, byla mnohem silnější než strach.

„Byly v mém životě role, kdy jsem cítil, že je se mnou na jevišti tatínek a maminka. Byli ve mně, v mojí hře. Vycházeli z mé krve, z mého těla. Někdy promluvili v mém gestu nebo tónu hlasu. Dávali mi sílu, když jsem myslel, že už dál nemohu. Většinou jsem byl ale sám. Sám i na ten malý okamžik, kdy jsem na jevišti umíral. Jako Tulák, jako Archie Rice... jako vlastně kdo? Za koho jsem umíral? Za sebe. Ano, to je jediná milost, s níž herec může počítat. Že smí na jevišti umřít. Taková veliká generální zkouška. Vždycky jsem poznal ten okamžik, ten nepatrný okamžik, kdy jsem sám uvěřil: Ano, teď jsem zemřel. Krásný okamžik. Protože vám dává nepopsatelnou rozkoš z návratu do vášnivého a plného světa...“

Dne 13. července 1986 Ladislav Pešek zemřel a už se nevrátil. Opona spadla, poslední potlesk. A i když ho už víc než dvacet let nemůžeme vidět v divadle, vrací se k nám vlastně stále. Ve svých filmových a televizních rolích, které mají stálé a nikdy nemizící kouzlo.

Zdroj: Ladislav Pešek – Tvář bez masky