Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rčení o pýše, jež předchází pád, zná asi každý. Škoda, že je neznala Niobé, možná by zabránila tragédii, která ji postihla. Trest, který ji stihl za přehnanou pýchu, byl krutý a zasáhl ji natolik, že se z toho nikdy nevzpamatovala.

Niobé byla manželka thébského krále Amfiona. Žila krásným, spokojeným a vyrovnaným životem a byla si toho náležitě vědoma. Sama se považovala za nejšťastnější ženu pod sluncem a své štěstí ráda vystavovala na odiv. Byl vdaná za skvělého muže a osud jí dopřál vskutku početné potomstvo: měla sedm synů a sedm dcer, na které byla jako každá matka patřičně hrdá.

Spokojenost s vlastním životem se postupně proměnila v nezřízenou pýchu. Niobé dokonce prohlašovala, že je šťastnější než mnohé bohyně. Třebaže antičtí bohové byli poměrně ješitní, tuto Niobinu vychloubačnost ještě velkoryse přehlédli.

Pak se však stalo něco, co překročilo všechny meze, a Niobé na svou pýchu krutě doplatila.

Věštkyně Mantó jednou vyzvala thébské ženy, aby přinesly obzvlášť bohatou oběť bohyni Létě a jejím dětem Apollónovi a Artemidě. Niobé, která jako královna měla jít příkladem, tuto výzvu odmítla a povýšeně prohlásila, že bohyni, jež se zmohla pouze na dvě děti, nic obětovat nebude. Kdyby tušila, co její slova způsobí, určitě by si stokrát rozmyslela, než by je vyslovila. Dopustila se kruté urážky a něco takového bohové nikdy neodpouštěli.

Bohyně Létó se rozhodla, že Niobé exemplárně potrestá. Zavolala obě své děti a vypověděla jim, jak je Niobé urazila. Vzápětí se rozpoutal masakr, na jehož konci zůstali všichni Nióbini synové ležet v krvi. Skolily je Apollónovy šípy. Jejich otec, král Amfion, si ze žalu probodl srdce. Pohled na mrtvé děti a manžela královně rval srdce, ale ani v tak těžké chvíli se nedokázala snížit k omluvě a prosbě o odpuštění. Místo toho přiložila ještě další polínko do ohně.

Vztáhla ruce k nebi a namísto prosby o milost vyřkla další urážlivá slova: „Raduj se, krutá bohyně, z mého utrpení. To však věz: i ve svém utrpení jsem šťastnější než ty. Zbývá mi víc dětí, než ty jsi kdy měla!“

Po těch slovech napjala Artemida svůj luk a postupně sprovodila ze světa šest Niobiných dcer. Na živu zůstala jen poslední, nejmladší Chóris. Až v tu chvíli si královna uvědomila, co svou pýchou způsobila, a pokorně se obrátila k bohyni Létě, aby jí ponechala alespoň jednu jedinou dceru. Marně. Trest byl dokonán a o život přišla i nejmladší dcera.

Otřesená Nióbé zůstala stát jako zkamenělá a z očí jí kanuly slzy... Bohové ji proměnili v chladnou šedivou skálu, z níž ustavičně proudí slzavý pramen. Vítr ji pak přenesl do její rodné země, kde stojí jako memento dodnes.