Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ač je to neuvěřitelné, lidé z doby kamenné žijí v našem světě dosud. Obývají oblast kolumbijského pralesa, nazývanou dnes Resguardo Nukak Makú, ohraničenou řekami Guaviare a Inírida. Ještě před dvaceti lety o jejich existenci neměl nikdo ani ponětí. Tehdy se Nukakové (podvětev prastarého kmene Nomádů) párkrát ukázali v civilizaci. Avšak teprve v roce 2006 se příslušníci tohoto národa sami rozhodli přijít novému světu vstříc v tak hojném počtu.

San José. Město o pětadvaceti tisících lidech bylo v plném proudu slavnosti na počest svatého Josefa. Setkání s Nukaky byla hotová senzace.

Pomalovaní, vyholení muži s foukačkami, ženy s odhalenými prsy, děti s opičkami na ramenou... Zdejší lid zachvátila horečka. Každý si musel divochy vyfotit. Kolumbijci hovořili k Nukakům španělsky, ale zcela zbytečně, jelikož lesní lidé tuto řeč neovládali. Jediným „mostem“ v komunikaci byl Mao-bé, jehož bílí nazývali Belisario. Belisario Sánchez, potomek Nukaků, vyrůstal v bělošské rodině právě za účelem jakéhosi vyslanectví svého národa. Bojovně se za svůj lid zasazoval, čímž si získal pověst vůdce kmene, třebaže jím ve skutečnosti nebyl. Želbohu, Mao-bé za své činy nakonec zaplatil životem. Pod pozdějším tlakem zodpovědnosti a zjištěním, co jeho kmeni přináší moderní doba, spáchal sebevraždu. Otrávil se vysoce účinným jedem.

Nukakové byli od objevení v roce 1988 utlačováni guerrilami, armádou, zemědělci a jinými osadníky. Jejich počet se od té doby snížil na polovinu.

Doposud žijí zcela divokým způsobem života. Muži loví zvěř, ženy sbírají lesní plody a stavějí si chatrče z palmového listí. Kmeni paradoxně nevládne žádný náčelník. Jejich vzhled připomíná spíš Asiaty než klasické Indiány, tak jak je známe. Děti jsou ještě vlasaté, ale muži i ženy si holí hlavy i obočí. Všudypřítomný hmyz se tak alespoň nemá do čeho zamotat. Lékaři však při zdravotní prohlídce konstatovali napadení parazity. Někteří měli dokonce neléčenou TBC. Celkově byli podvyživení a trpěli nemocemi z jednostranné stravy.

Dvě ženy byly těhotné, na což bílí nemohli vymyslet lepší řešení než jednu nastávající poslali rodit do sterilního prostředí bílé nemocnice, plné civících zdravotníků ve stejnokrojích, jaké by si zřejmě nepředstavila ani v nejhorších snech. Co na tom, že žena první dítě porodila v pralese mezi hady a brouky, pomocí vlastních sil.

Úřady se snažily pro nové obyvatele vytyčit místo provizorního bydlení. Zajistily se potraviny, lékařská péče, oděvy a další potřeby. Skupina dostala označení Grupo No. 5 s běženeckým číslem: 4586427-5041010. Obyvatelé San José přinášeli vzdor všem nařízením všelijaké dárečky. Dobré účely se trochu míjely účinkem: Z přemíry zmrzliny a pravé Coca-Coly chytil lesní lid pořádný průjem. Místo šnůrek posetých zuby lesních zvířat se pak na hrudi mužů zjevovaly digitální hodinky zavěšené na cetkovitých stříbrných řetízcích. Noví lidé v nové rezervaci Agua Bonita navíc nemohli nikterak žít v rytmu svého starého života. Kácet stromy, lovit, sbírat plody přírody. Mužům se však zalíbil alkohol, děti poletovaly v táboře s batmany v rukou a ženy nedaly dopustit na falzifikáty brýlí od Gucciho.

Naše společnost je tak vehnala do fiktivního sebevědomí, které jim nebývalá pozornost přinášela. Zmateni požadovali jednou to či ono, nevšímajíce si faktu, že jejich národ tak pomalu zaniká. Nerozuměli civilizaci a ona zase jim. Tomu, že k vzájemnému, oboustranně spokojenému soužití dojde, věřily úřady pravděpodobně až do konce. Nukakům byla přidělena oblast okolo Puerto Ospina – zapomenuté osady s šedesáti obyvateli. Na to, že je to území, kde zuří občanská válka, zřejmě zapomněly. Jednoho dne tedy přijelo sedm konvojů, naložilo Nukaky a odvezlo z Agua Bonity vstříc novým zážitkům.

Úřady vyslechly mnoho pochvalných projevů na svou adresu. Nukakům se popřálo hodně štěstí do nového života.

Druhý den ale divocí lidé spálili obaly od potravinových dávek, nechali na místě sluneční brýle i hračky a za zpěvu odešli zpět do deštného pralesa. Zdá se, že tak velký časový skok do budoucnosti jim nepřinesl nic moc dobrého. Zřejmě toho není mnoho, co by nám mohli závidět. Vyplývá z toho také poučení. Přírody bychom si měli vážit a neměla by se ničit nesmyslnými nařízeními.