Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rakovina je nemoc, která děsí snad každého z nás. Svou osobní zkušenost s touto zákeřnou chorobou má i zpěvačka Naďa Urbánková. A právě ona se stala patronkou internetových stránek www.poslipribeh.cz, kde si lidé vzájemně sdělují své příběhy na téma „můj boj s rakovinou“.

O svůj příběh se podělila i paní Ludmila Bábiková.

Vzhledem k tomu, že sama z vlastní zkušenosti vím, čím si musela Naďa Urbánková projít, okamžitě mě upoutal Váš projekt „Pošli příběh“. Svůj příběh nepíšu v žádném případě kvůli ocenění, ale právě kvůli možnosti výměny zkušeností v boji s touto chorobou.

Diagnóza karcinom prsu mi byla sdělena na Velký pátek 10. 4. 2009. Myslím, že nikdo není takový hrdina ani cynik, že by si řekl, že o nic nejde. Přiznám se, že se mi podlomila kolena, i když už předtím dvě lékařky nezávisle na sobě to podezření, že jde o karcinom, vyslovily. Odmítala jsem být vyděšená do té doby, než budu mít jistotu. Když mi však lékařka potvrdila, že ve všech odebraných vzorcích byl potvrzen invazivní duktální karcinom, rozbrečela jsem se. Měla jsem obrovské štěstí, že mě zrovna ten den do nemocnice doprovázel i můj manžel, protože jinak nevím, jak bych zvládla cestu domů. V momentě, kdy jsem vyšla z ordinace, manžel poznal, že jsem se nedozvěděla dobré zprávy. Byla jsem schopná říct jen, že mám rakovinu a pak už jsem byla jako „slzavé údolí“. Ale když mě objal a řekl, že to „zvládnem“, tak jsem měla pocit, že to tak bude. A také to tak bylo. Pro mě bylo v ten moment nejdůležitější, že mi řekl, že to zvládneme spolu a ne že na tu chorobu budu sama.

Následovala operace, ke které jsem nastoupila s vědomím, že půjde o totální mastektomii (úplnému odnětí) pravého prsu. K mému překvapení však nakonec došlo pouze k částečné mastektomii. Po šesti týdnech po operaci následoval cyklus šesti chemoterapií poněkud „hrubšího zrna“ kvůli velmi agresivnímu typu nádoru.

Jak už jsem napsala v úvodu, v pátek před Velikonocemi jsem se dozvěděla diagnózu a v neděli jsem si elektronicky podala přihlášku ke studiu na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně na obor Informační studia a knihovnictví. K přijímacím zkouškám jsem se vydala po první chemoterapii, následující den po tom, kdy mě manžel byl nucen zbavit mých vlasů a já poprvé vyrazila ven v paruce.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla být přijata ke studiu, šlo mi ve skutečnosti jen o to, abych zjistila, jak přijímací řízení vypadá, abych se mohla co nejlépe připravit k přijímacím zkouškám následující rok.

O to větší bylo mé překvapení, když jsem asi po týdnu zjistila, že jsem byla přijata ze všech uchazečů jako 9. v pořadí. Abych se Vám přiznala, tuto informaci jsem tajila až do té doby, než mi přišlo oficiální rozhodnutí o přijetí z obavy, že jde o omyl.

Následujícím krokem byla konzultace této nepředvídatelné situace s mou ošetřující onkoložkou, které jsem ptala, zda mám studium hned na začátku přerušit nebo zda se mám aspoň pokusit se studiu věnovat. Netušila jsem, zda bych studium mohla zvládnout nebo zda to pro mě bude příliš velká zátěž. Z mého omylu mě paní docentka velmi rychle vyvedla a vřele mi studium doporučila s tím, že pokud budu zaměstnávat myšlenky něčím naprosto odlišným, bude to jen pro mé dobro a k uzdravování bude docházet jakoby mimochodem. Nemýlila se.

Studium mi skutečně umožnilo zaměstnat mysl něčím užitečnějším, než jsou pochyby o tom, zda se uzdravím. Na přednášky jsem na fakultu docházela z nemocnice, kde jsem byla hospitalizovaná téměř dva měsíce kvůli radioterapii, a byly příjemným zpestřením mého pobytu. Nemůžu opomenout mou skvělou spolubydlící, dnes už kamarádku Táňu, se kterou jsme si byly vzájemnou oporou. Úžasní byli i všichni zaměstnanci nemocnice na Žlutém kopci v Brně, jejichž profesionalita a lidský přístup jsou známé široko daleko.

Má rodina, manžel, dcera a syn, mí přátelé, ale i tchyně s tchánem mají také velký podíl na tom, že jsem se naučila s touto nemocí žít, přijmout ji a také se z ní vyléčit.

Moc si vážím toho, že jsem se mohla již před více než rokem znovu vrátit do práce, kterou mám ráda. Pracuji jako konzultant v oblasti sociálního zabezpečení, a domnívám se, že zde mohou být mé znalosti a rady užitečné spoustě lidí.

V současné době pracuji na diplomové práci a připravuji se státní závěrečné zkoušce. I kdybych studium z nějakého důvodu nedokončila, v každém případě je mohu každému  doporučit. Jde o to, aby se nemocný snažil ze svých myšlenek vytěsnit pomyšlení, že tento boj je předem prohraný a zaměstnat mozek čímkoli, co mu působí radost. Zkrátka najít si jakoukoli motivaci pro uzdravení, protože mně se tento „recept“ skutečně osvědčil.

  Ať chcete nebo ne, pokud Vás toto onemocnění potká, je pochopitelné, že Vás to změní. I já jsem zjistila, že spěchat se dá pomalu a poopravila si svůj žebříček hodnot. Ráda bych jen vzkázala všem, kdo budou můj příběh číst, že nemocí nemusí vše skončit, ale že může přijít i začátek něčeho nového a krásného.