Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Pošli příběh. Můj boj ještě nekončí.

Pošli příběh. Můj boj ještě nekončí.

Rakovina je nemoc, která děsí snad každého z nás. Svou osobní zkušenost s touto zákeřnou chorobou má i zpěvačka Naďa Urbánková. A právě ona se stala patronkou internetových stránek www.poslipribeh.cz, kde si lidé vzájemně sdělují své příběhy na téma „můj boj s rakovinou“...

 

Jana Provazníková. Můj příběh začal na jaře v roce 2008…

 Pracovala jsem jako zdravotní sestra. Často jsem se setkávala s lidmi, kteří onemocněli touto zákeřnou nemocí. Snažila jsem se jim jakkoliv ulehčit jejich těžkou situaci, pohladit jejich duši, vyslechnout jejich pocity, hovořit s nimi…vyjít vstříc jejich potřebám..

Jsem člověk empatický, myslela jsem si , že vím jak jim je, co cítí….

 Až když mi v roce 2008 byla sdělena diagnóza rakoviny prsu a já jsem se začala podrobovat léčbě, pochopila jsem, že vše co souvisí s touto zákeřnou nemocí, může pochopit pouze člověk, který se s ní setká tváří v tvář… Aniž bych chtěla urazit kohokoliv z okolí nemocných, jejich přátele rodinu, nejbližší…nikdo kdo si touto nemocí prošel, nepochopí …příběh každého člověka, který se s touto nemocí setkal, by mohl být námětem na román…

Onemocněla jsem, když můj mladší syn začínal 1.třídu základní školy a starší syn nastupoval do 1.ročníku střední školy. Pro mě jako ženu to bylo období, kdy jsem měla pocit, že začíná nová etapa našeho života, konečně i já se budu moci věnovat sama sobě, staršímu synovi začínaly taneční….myslím, že asi každá máma se na ně těší, stejně tak jsem se těšila i já…starala jsem se několik let o nemocnou maminku, diabetičku, téměř slepou, ale s obrovskou chutí žít …a ona mi v té době vnukla myšlenku-začni také konečně žít sama pro sebe….

 V den, kdy mi byl oznámen nález rakoviny prsu, jsem seděla v autě před nemocnicí a brečela jsem…v hlavě se mi během hodiny promítl celý život, život mé rodiny, život mých dětí…měla jsem pocit, že druhý den už tady nebudu, že umřu…proč zrovna já, to určitě není pravda, to musí být nějaký omyl….nikdy mě nenapadlo, že mě tato nemoc někdy potká..najednou jsem dalším člověkem, který bude muset bojovat a snad i vyhrát….

 Čtvrtý den po tomto sdělení jsem začala léčbu…ač se pohybuji ve zdravotnickém prostředí, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká, měla jsem obrovský strach z léčby…strach z budoucnosti, strach sama o sebe, strach o své děti, strach o svou rodinu…strach zda to všechno zvládnu….podstoupila jsem první chemoterapii, dostala jsem poukaz na paruku a vyrazila s manželem vybírat, která bude sedět nejlépe..měla jsem do půl zad dlouhé tmavé vlasy..zvolila jsem krátkou paruku, přijela jsem domů a po dvou dnech zkoušení doma jsem zjistila,že v této vyrazit nemohu, to prostě nejsem já….po dvou dnech jsem ji vyměnila za jinou/díky ochotě prodávající/Když se teď za tím vším ohlížím, přijít o vlasy je ten nejmenší problém, který v průběhu léčby nastane-leč my ženy jsme na to asi jana provazníkovátrochu háklivé..

 První chemoterapii jsem zvládla a den po ní i synův věneček v tanečních…tančila jsem se synem …co si přát hezčího, být pyšná matka…moc mu to slušelo….

Docházela jsem do zaměstnání a pokračovala v léčbě…na Štědrý den jsem si ostříhala vlasy na krátké, se slzami v očích,na Silvestra jsem si oholila hlavu a poprvé jsem nasadila paruku..bylo obrovsky těžké poprvé vyrazit mezi lidi na našem malém městě, snášet pohledy a dotazy druhých..

 Dalším těžkým obdobím bylo rozhodnutí operatéra jak rozsáhlý výkon mě čeká…mnoho dní, mnoho nocí jsem se smiřovala s tím, že v 38 letech mi bude proveden možná radikální výkon…nejistota, zda nelpím na symbolu ženskosti slepě, za cenu toho, že se pak onemocnění vrátí…jaké rozhodnutí je správné. Ženské sebevědomí v tomto případě hraje obrovskou roli…myslím, že je jen málo odvážných žen, které se nerozmýšlí…bilancujete vztah s partnerem,vztah ženy a muže, vztah ke svému tělu, ve kterém žijete spoustu let a najednou má být jiné…cizí…dokáži se pak podívat do zrcadla?Dokáži si vážit sama sebe? Jak malicherné… Absolvovala jsem komplexní onkologickou léčbu-chemoterapie, operativní řešení, ozařování..

V průběhu léčby jsem si však zlomila obratel, což byla indikací k pracovní neschopnosti…léčba trvala celý rok …byla dlouhá…hodiny prosezené na ambulancích, setkání s lidmi, kteří pravidelně docházeli jak o já, setkání s lidmi, kteří přicházeli noví, se strachem v očích, tak jako já poprvé….v průběhu celé doby jsem musela řešit otázky své rodiny-nikdy jsem nechtěla, aby mě můj manžel nebo mé děti viděly na kolenou… Často jsem měla pocit to vzdát, pocit, že už to nevydržím…ale právě rodina a hlavně mé děti byly tím, pro koho jsem musela vstát a jít dál…mé děti, které potřebují mámu ať jim je 5let nebo 20….prostě máma chybí v každém věku….

 Musím říci, že mi nemoc spoustu věcí vzala-najednou člověk nemůže dělat vše, co bylo předtím naprosto normální, nemůže plánovat jediný den dopředu, dnes skutečně žiji den ze dne a každý nový den je pro mě zázrak… Musím také říci, že mi ale nemoc mnohem více dala…spoustu „pravých„ přátel, pohled člověka na běžný život z naprosto odlišné strany…ale to skutečně pochopí jen člověk, který to vše zažil…najednou jsou věci, které vůbec nejsou důležité..najednou se usmívám, když slyším ve svém okolí, jak lidé řeší své obrovské problémy téměř neřešitelné-zda vybrat modrý koberec či zelený, zda koupit zelenou papriku či žlutou..jen já vím a spousta ostatních nemocných se mnou, že to vše je naprostá malichernost nad tím co si mi všichni prožili..že nejdůležitější na světě je být tu a žít…..mít to nejdražší na světě co muže být-ŽIVOT… Každý nemocný člověk potřebuje pomoc okolí, nejenom rodiny, svých nejbližších, pochopení, ač vím, že komunikace s takto nemocným člověkem je také velmi těžká….pocity smutku, deprese, možná i závist vůči všem zdravým, některým zdravým, kteří si své zdraví sami poškozují…mít oporu v době nemoci je také zázrak, a přeji všem, aby někoho takového měli blízko…měl je kdo „pohladit po zádech“, vzít za ruku…jediné, co jsem nechtěla od okolí vidět byla lítost… Léčbu se všemi strastmi jsem zvládla, vrátila jsem se do zaměstnání a i přes občasné zdravotní obtíže vše zvládám tak, jako dřív…mám zas dlouhé vlasy do půl zad, vlasy, do kterých mi vítr zafouká, tak jako dřív…kdybych se mohla otočit za tím vším a říct jaké to bylo? Těžké,a le kdyby bylo jen tohle…dalo se to vydržet, život nekončí jde dál…

Nyní je červen 2011, bylo mi 40 let a starší syn slaví 18.narozeniny …ironií osudu je, že mi v den synových 18.narozenin byla diagnostikována metastasa v hrudní kosti….

Život jde dál, mám pro koho to vše podstoupit znovu, pro své dvě děti a manžela….ale i sama pro sebe…protože život sám o sobě je zázrak a je jen na našem rozhodnutí, proč ho žít….

 

Jana Provazníková 40 let

Pošli příběh:


15.11.2011   Rubrika: Lidské osudy   |   Komentářů 0   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,8/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Pošli příběh. Můj boj ještě nekončí.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77048.
    Archiv anket.