Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Sebevražda. Co svět světem stojí, stále se lidé dostávají v životě do situací, kdy nevědí, jak dál, a volí dobrovolný odchod. Těžko soudit, těžko zaujmout nějaké stanovisko. Do hlavy dotyčného nikdo nevidí, a ač nám jeho čin připadá někdy zbytečný a unáhlený, právo ho odsoudit nemáme. Ve středověku to bylo jinak, tehdy byla sebevražda považována za těžký prohřešek a sebevrazi nebyli pohřbíváni na hřbitově, ale někde stranou.

Jinou kapitolou je tzv. harakiri – rituální sebevražda, jež byla praktikována v Japonsku. Tuto sebevraždu ale nepáchali lidé, kteří řešili nějaký těžký osobní problém. Harakiri bylo výsadou jen samurajské vrstvy, jež se řídila vlastním, přísným kodexem. Pokud válečníkovi hrozilo zajetí či jiná potupa, pokud spáchal nějaký zavrženíhodný čin, byla mu poskytnuta možnost, aby si zachoval čest a sám ukončil svůj vlastní život.

Sebevražedný rituál

Harakiri mělo jasně stanovená pravidla, kterými se řídilo. Už od dětství s ním byli samurajové seznamováni. Často se prováděla na zvláštním místě a před diváky.

Hlavní aktér si ale prošel doslova peklem duševních i fyzických muk. Ty znásoboval ještě fakt, že nesměl projevit strach. Poslední chvíle takového samuraje musely být velmi krušné. Před samotným aktem popravy většinou absolvoval hostinu, meditaci, byl natřen vonnými oleji, někdy ještě sepsal něco jako poslední dopis.

Poté zaujal v pokleku místo na bílé, rákosové rohoži, čelem k nízkému stolku. Svlékl se, až byl od kyčlí nahoru zcela nahý. Pak mu jeho nejlepší přítel podal meč, který dosud ležel zabalen na stolku… Odsouzený meč uchopil, zdvihl jej k čelu a pomalu si jej vbodl do levé části břicha. Pak pokračoval čepelí doprava a nakonec směrem vzhůru. Ti nejstatečnější si pak zasadili ještě jednu ránu do hrudníku a vedli řez směrem dolů. Pak ukončil samurajův přítel jeho trápení tím, že mu mečem setnul hlavu. Později bylo tolerováno i poněkud menší utrpení. Stačilo, že si samuraj vrazil nůž do břicha, a hned poté mu byla sťata hlava.

Harakiri ale nebylo pouze výsadou mužů. Od 15. století tak mohly umírat i ženy. Průběh sebevraždy byl naprosto stejný, pouze si musely napřed svázat nohy, aby tělo ve smrtelné křeči nezaujalo neslušnou polohu. Pokud samuraj zemřel a jeho žena jej chtěla následovat, volila k tomu sebevraždu zvanou džigai – probodnutí hrdla zvláštní dýkou, nevěstám obvykle darovanou jako svatební dar.

A proč si samurajové při harakiri probodávali právě břicho? Podle jejich víry je totiž právě břicho pramenem vůle a sídlem nejhlubších emocí. Jeho otevřením tak osvobozovali svou duši.