Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Určitě jste už slyšeli přirovnání „věrná jako Pénelopa“. Možná ale nevíte, jak to vlastně tehdy bylo a čím si královna Pénelopé svou pověst zářného příkladu manželské lásky a věrnosti vysloužila. Pojďte se tedy zaposlouchat do příběhu, který se odehrál před mnoha a mnoha lety, v době, kdy se čas ještě měřil podle jiného kalendáře...

Pénelopé se narodila do královské kolébky. Jako dcera akarnanského krále Ikaria a jeho ženy Periobie prožila dětství obklopená pozorností a luxusem. Očekávalo se od ní, že splní svou povinnost a uzavře sňatek s nějakým významným vládcem. Ona však viděla svůj život jinak. Zamilovala se do Odyssea a provdala se za něj. To se nelíbilo jejímu otci, který mladý pár vydědil a vystěhoval na Ithaku a přilehlé ostrovy.

Šťastného manželského života si Odysseus a Pénelopé dlouho neužili. Krátce poté, co se jim narodil syn Télemachos, musel Odysseus narukovat do trojské války. Pénelopé zůstala doma a na svého milovaného muže věrně čekala. Čekání to bylo opravdu dlouhé, vždyť samotná válka trvala celých deset let a stejně dlouho se pak Odysseus vracel zpátky domů. Pénelopé však byla trpělivá a stále se utvrzovala v přesvědčení, že její muž žije, že se vrátí. Nezviklaly ji ani různé zaručené zprávy o jeho smrti.

Osamělá žena spravující Odysseovo království se pochopitelně stala žádoucí pro mnohé muže, kteří o ni začali usilovat. A nejen o ni; její nový manžel by se stal legálním králem Ithaky. Tuto vidinu si nápadníci nemohli nechat ujít. Sjížděli se na Ithaku, aby Pénelopé přemluvili k sňatku. Nakonec se jich objevilo celkem sto osm.

Pénelopa však statečně odolávala a nápadníky odmítala. Jenomže oni se nevzdávali a zůstávali v její blízkosti, aby své nabídky mohli opakovat znovu a znovu. Naléhání to bylo opravdu veliké. Nakonec se všichni odmítnutí nápadníci spojili a domluvili se, že neodjedou, dokud si Pénelopé jednoho z nich nevybere a neprovdá se za něj.

Pénelopé věděla, že jde do tuhého. Rozhodla se získat co nejvíce času. Prohlásila, že se tedy provdá, ale až ve chvíli, kdy utká pohřební rubáš pro Odysseova otce. Nápadníci souhlasili, a tak se dala do tkaní. Jenže vše, co ve dne utkala, v noci vypárala. Chtěla, aby jí práce trvala co nejdéle. Tuto lest se jí podařilo udržet po tři roky, než byla prozrazena. Pak už jí nezbylo nic jiného než se sňatkem souhlasit.

Nápadníci si svůj pobyt v paláci krátili všelijakými kratochvílemi. Jedli, pili, hodovali, byli velmi hluční a jejich chováním trpěla nejen Pénelopé, ale i její syn Télemachos. Poněvadž sám byl proti nim bezmocný, svolal sněm, který je vyzval k odchodu. Nápadníci se však vyhnat nenechali a prohlásili, že pokud se náhodou Odysseus vrátí, zabijí ho. Nakonec se rozhodli zabít i Télemacha, aby se zbavili zákonného dědice.

Télemachovi došlo, že musí začít jednat. Stejně jako jeho matka byl přesvědčen, že Odysseus žije, a rozhodl se, že ho půjde hledat. Tou dobou byl Odysseus již jen kousek od domova a jeho syn jej našel v jedné malé pastýřské chýši. Vše mu podrobně vysvětlil a společně se odebrali do královského paláce. Bohyně Athéna poskytla Odysseovi ochranu – podobu starého žebráka – aby jej nikdo nepoznal. Povedlo se to dokonale, ani Pénelopé neměla tušení, že se jedná o jejího manžela. Žebrákovi nicméně poskytla přístřeší a laskavě se ho ujala.

Mezitím probíhaly horečné přípravy k blížícímu se sňatku. Hned příští den se mělo rozhodnout, který ze sto osmi nápadníků se stane Pénelopiným manželem a ithackým králem. Pénelopé určila, že to bude ten, který šípem z Odysseova luku naráz prostřelí ucha dvanácti seker vyrovnaných v jedné řadě. Luk byl však příliš těžký a nápadníci s ním nemohli pohnout. Přihlásil se tedy „žebrák“ Odysseus a požádal, zda by mohl zkusit úkol splnit. Za všeobecného veselí mu půjčili luk a k nezměrnému údivu všech okolo sledovali, jak šíp hladce proletěl všemi dvanácti uchy. Hned poté se Odysseus vypořádal s nápadníky. Shodil žebrácké hadry a stanul před nimi ve své pravé podobě. Několik jich hned zabil a ostatní se dali na úprk ke zdi, kde měli zbraně. Jenže ty dal Odysseus již předtím odnést. Po strašném boji zůstal jen jediný vítěz – Odysseus.

Pénelopé se však na něj dívala s nedůvěrou. Nemohla uvěřit tomu, že před ní skutečně stojí její manžel. Rozhodla se tedy, že jej vyzkouší. Poručila sloužícím, aby pro něj připravili královské lože v síni. Odysseus se podivil: věděl, že postel z jejich ložnice přenést nelze. Stojí na nohách z kmene olivy, který je zapuštěn do země. O tom věděl jen on a Pénelopé. A to byla chvíle, kdy jej žena poznala a přesvědčila se, že je to skutečně její muž.

A tak se věrná Pénelopé po nekonečných dvaceti letech dočkala. Osud této ženy se pak tradoval po celé věky. Její věrná láska byla opěvována v trubadúrské, renesanční i barokní poezii. Objevuje se však i v dílech i moderních autorů – osudy žen, jež čekají na manželův návrat z války, jsou aktuální bohužel i dnes.