Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Gulag. Zkratka sovětské "Hlavní správy táborů" stále budí respekt. Mimořádně rozrostlý systém pracovních táborů, kde kromě zločinců do úmoru dřely i miliony politických vězňů, zcela zanikl teprve v 60. letech minulého století.
Odhaduje se, že těmito tábory prošlo asi osmnáct milionů lidí. Více než čtyři miliony z nich se už domů nevrátily. Srovnávat tuto hrůzu s nacistickým holocaustem je zbytečné, jeden podstatný rozdíl však za zmínku stojí: V. I. Lenin Gulag založil a J. V. Stalin rozšířil především kvůli tomu, aby trestali vlastní lid.

Tábory měly původně sloužit jako poněkud brutálnější "nápravna" pro lidi nesouhlasící s komunistickým režimem. Postupně se však ukázalo, že se Sovětskému svazu tisíce otroků mimořádně vyplácejí. Bylo totiž jednodušší zavírat stále více lidí a posílat je těžit suroviny nebo budovat infrastrukturu na Sibiř než za tyto práce platit mzdu dělníkům.

Systém tak začínal být stále zvrácenější. Důstojníci dokonce dostávali limity, které jim určovaly, kolik nových lidí týdně musejí zavřít. Pokud limit nebyl splněn, putoval důstojník do gulagu sám. Lidé byli do táborů posíláni za kdejakou hloupost. Stačilo třeba v opilosti prohlásit, že "moje jalovice je Leninova děvka", jak se to stalo jednomu muži, a druhý den už putoval do vazby na základě sousedova udání.

Zatýkání se nevyhýbalo ani ženám. Ty v gulagu neměly žádné zvláštní výhody. Cestovaly do táborů stejnými přeplněnými vagony s minimem jídla a pití, nosily stejné vězeňské hadry, v nichž se nemohly zahřát, a pracovaly šestnáct hodin denně šest dní v týdnu stejně jako muži. Ve třicátých letech minulého století představovaly ženy třináct procent z celkového počtu vězněných v gulagu, v padesátých letech to bylo dokonce dvacet procent.

Nebylo výjimkou, že v táborech končily i těhotné ženy. Je znám případ, kdy žena v osmém měsíci těhotenství porodila během transportu mrtvé dítě, další čerstvou vězeňkyni přepadly porodní bolesti krátce poté, co do tábora dorazila. O tom, jak matky a děti v táborech žily, si však podrobněji přečtete až ve čtvrtek.

Ženy byly v gulagu žádaným zbožím, alespoň co se týče dozorců a mužských vězňů. Tedy zejména těch, kteří tu byli za zločiny, nikoliv za názory. Zločinci s ženami zacházeli jako s věcmi. Obchodovali s nimi, vyměnovali si je navzájem nebo je "odkazovali" kamarádům v případě, že byli přesunuti do jiného tábora.

Je to představa, při níž běhá mráz po zádech, pro mnoho žen to byl ale způsob, jak přežít. Být vlastnictvím táborového "manžela" totiž znamenalo, že jí ostatní vězni dají pokoj. V gulagu unikaly četným znásilněním jen "vyloženě staré nebo ošklivé ženy", jak napsal ve své knize známý ruský disident Alexandr Solženicyn.

Také dozorci ženy využívali. Spoléhali na to, že jejich osud mají ve svých rukou. Jeden případ za všechny: Důstojník si vyhlédl jednu vězeňkyni a napsal jí stručný dopis: Žij se mnou, pomůžu ti. Žena odmítla a nápadník ji krátce na to zbil do bezvědomí železnou tyčí. Zajistil jí však lůžko v táborové nemocnici a uložil zdejším lékařům, aby se o ni dobře starali. Když se žena uzdravila, dostala od dozorce stejný dopis znovu. Už neodmítla... Sice to pro ni znamenalo být mu kdykoliv po vůli, současně však měla zajištěný přísun lepšího jídla a pracovala v teplé kanceláři nebo v táborové kuchyni. Někomu to může připadat jako morální selhání, jenže v situaci, kdy vězni dostávali krajíc chleba a misku vodové polévky na den a do noci v mraze podstupovali nesmírně namáhavou fyzickou práci, to lze chápat jako boj o přežití.

Obecně byly ženy pro život v gulagu lépe připraveny, než muži. Dokázaly totiž snáze vyjít s malými porcemi jídla, navzdory šíleným hygienickým podmínkám to "vždycky nějak" udělaly, aby měly čisté vlasy, a v případě, že se jim chatrné oblečení poničilo, dokázaly si poradit a spravit je. Mezi ženami v táboře také panovala velká solidarita. V jednom ze zařízení byla žena, kterou policie zatkla v letních šatech, z nichž zbyly po pár měsících jen cáry. Její spoluvězeňkyně se složily na nákup šesti plátěných ručníků, jehly a nití a ušily jí nové. Šaty šly postupně z ruky do ruky a každá vězeňkyně na ně vytvořila vlastní výšivku. Výsledek byl prý okouzlující.

Zdroj:

Anne Aplebaum: Gulag

Ve čtvrtek: Děti a matky v gulagu