Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

JUDr., MUDr., PUDr.... kdo se v těch všech titulech má vyznat, říkávala vždycky moje babička. Pak, když zavedli titul magistr (mgr.), chtěla všem říkat lékárník. Až do své smrti neuvěřila, že já, když jsem mgr., jsem vystudovaný právník a že žádné JUDr. už si dělat nemusím. I od vyšetřovatelů a jiných lidí vlastně z oboru kolikrát slýchám, že když nemám to JUDr., je zvláštní, že jsem advokát. Je to totiž taková zapeklitá věc.

Každý, kdo absolvuje právnickou fakultu, získá titul magistr. Někteří mají tituly rádi, a tak sednou a napíšou rigorózní práci. Mohou ji napsat půl roku po promoci, ale také až za deset let. A někteří se k tomu nerozhoupou nikdy – ten titul není povinný. Kdo ho chce získat, nemusí před tím mít žádnou odbornou praxi. Titul tedy nic nevypovídá o zkušenosti právníka, dokonce nevypovídá nic o tom, co vlastně ve skutečnosti dělá.

Právník má totiž po dokončení školy široké možnosti, co chce dělat dál. Může se z něj stát soudce, advokát, notář, podnikový právník, tvůrce zákonů a může vykonávat mnoho dalších činností a profesí (na některé z nich by ani nepotřeboval mít právnickou fakultu).

Existují však tak zvaně justiční povolání, a to soudce, státní zástupce, advokát a notář, která bez absolvování právnické fakulty skutečně vykonávat nelze. Každý absolvent právnické fakulty, který chce do justice, musí počítat s tím, že tři roky po promoci bude pracovat pod dozorem a na závěr těch tří let ho čekají náročné zkoušky. Bez zkoušek však dveře justice zůstanou právníkovi uzavřené.

Už je tedy jasné, že všichni, kteří vystudovali právnickou fakultu, jsou právníci, a to bez ohledu na to, jestli se honosí titulem JUDr., nebo jestli jim stačí mgr.

Čím se od sebe jednotlivé justiční profese liší?

Soudce – asi každý má představu, co soudce dělá... Rozhoduje spory lidí, je pánem soudní síně, nosí černý talár s fialovým límcem. Málokdo už ale ví, že každý soudce má svou specializaci a že to, kdo zrovna vaši kauzu bude soudit, je dané dopředu, podle přesných pravidel. Zajímavostí jistě také je, že většinu sporů rozhoduje jen jeden soudce. Pouze v odvolacích řízeních, v trestních věcech a v dalších případech se setkáte s tím, že je soudců více. Někdy to jsou tak zvaní soudci z lidu, někdy soudci z povolání. Záleží na konkrétním typu kauzy.

Státní zástupce (dříve prokurátor) – to je ten, který podává obžaloby a zabývá se většinou trestním právem. Státní zástupci ale mají úlohu i v ostatních oblastech práva, například v konkurzním řízení. Přesto je nejčastěji uvidíte v soudní síni, v černém taláru s červeným límcem, jak soudce přesvědčují o tom, že obžalovaný trestný čin spáchal a má být potrestán.

Advokát – může vám pomoci se spoustou věcí: s rozvodem, s koupí nemovitosti, s dědickým řízením po babičce. Může vás obhajovat, budete-li obviněni z trestného činu (pak se mu říká obhájce). Jen advokát může být obhájcem v trestním řízení, tam je jeho úloha nezastupitelná. Žádný podnikový právník, žádný notář, ale ani státní zástupce vás nemohou v trestním řízení hájit. Na to si vždy musíte najít advokáta. Oproti tomu s rozvodem vám může pomáhat, jako tak zvaný obecný zmocněnec, i kamarádka – podniková právnička na mateřské nebo dokonce soused – zkušený lamač ženských srdcí, který se rozváděl již pětkrát.

Notář – je tou jedinou správnou osobou, která soudu pomáhá při vyřizování dědických záležitostí. K notáři budete pozváni, když budete dědit po babičce; notář vás dědickým řízením provede a ví o něm dozajista nejvíc. Rovněž pouze notář může sepsat notářský zápis, což je zvláštní forma vyžadovaná pro některé úkony, například pro úpravu rozsahu společného jmění manželů či ohledně existence společnosti s ručením omezeným.

Fotografie jsou pouze ilustrační