Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Onehdy jsem jela v autobusu a za zády mi probíhal zajímavý rozhovor dvou chlapíků. Bavili se o tom, kolik peněz platí bývalým ženám na své děti (jejich slovník byl velice nevybíravý jak k dětem, tak k jejich matkám). Až jsem se zděsila, jak také muži přistupují k povinnosti živit své děti... Den předtím jsem totiž měla v kanceláři klienty, kteří se rozumně dohodli, že jejich dcera jde na střední školu, a je tedy třeba, aby otec na dceru platil víc peněz – dokonce se dohodli, že to bude víc, než původně chtěla matka, prý aby dcera měla na dobrou jazykovku. A tak mě napadlo podělit se s vámi o to, jak to s takovým výživným podle zákona vlastně je.

Výživné upravuje zákon o rodině, který má, jen pro zajímavost, číslo 94/1963 Sb. Tento zákon zná šest druhů vyživovacích povinností – vyživovací povinnost rodičů k dětem, vyživovací povinnost dětí k rodičům, vyživovací povinnost mezi manžely, vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely, vyživovací povinnost k neprovdané matce a konečně vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými. Dnes si povíme něco o té nejznámější – vyživovací povinnosti rodičů k dětem.

Zákon o rodině stanoví, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

V praxi to znamená, že dítě se má mít stejně dobře jako jeho rodiče, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že dítě má jiné potřeby než oni. Neznamená to tedy, že když otec nosí obleky Hugo Boss, jezdí na dovolenou do Tichomoří a bydlí v domě s krytým bazénem, že desetiletá dcera má právo oblékat se u této firmy také, jezdit do stejných hotelů a bydlet ve stejně vybavené domácnosti. U dcery stejná životní úroveň znamená například nemalé investice do vzdělání či vytváření úspor při zachování přiměřeného uspokojování jejích základních potřeb – oblečení nikoli poděděné, ale nové (ne však nutně z nejdražších značkových obchodů), jazykové kursy s rodilým mluvčím, třeba i v zahraničí, lyžařské vybavení a podobně.

Při stanovování výše výživného je proto třeba přihlédnout k základnímu pravidlu – tedy že se dítě na životní úrovni svých rodičů podílí. Konkrétní částka výživného se však nestanoví podle nějaké tabulky, ale vždy je výsledkem úvahy buď rodičů (jsou-li schopni se dohodnout), nebo soudu, o tom, jaké jsou potřeby dítěte a možnosti rodičů. Tak jako se liší možnosti rodičů, liší se i potřeby dítěte. Nejenže jiné potřeby má batole a jiné vysokoškolák, ale různé potřeby mají i dvě desetileté děti – jedno výborně prospívá, chodí na klavír a do šachového kroužku a druhé – tělesně i mentálně postižené, mohou rodiče přepravovat z místa na místo jen na vozíku nebo autem.

Soud při stanovování výše výživného přihlíží i k tomu, kde dítě žije, protože i to se do životních nákladů dítěte promítá – není proto neobvyklé, že ze stejného příjmu rodiče je pro stejně staré děti s přibližně stejnými potřebami vyměřeno zcela jiné výživné v Praze, v Ostravě a v Ústí nad Labem.

Často dochází k tomu, že rodiče podnikatelé zkreslují své příjmy – i na to zákon o rodině pamatuje. Stanoví, že „Rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů. Nesplní-li rodič tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb tohoto rodiče podle zákona o životním minimu.“

Vyživovací povinnost rodičů k dětem nemá časové omezení – nekončí automaticky zletilostí dítěte, ani tradovanou hranicí 26 let, ale v okamžiku, kdy je dítě schopno živit se samo. Nejčastěji tedy vyživovací povinnost končí s ukončením studia. Může se však stát, že vyživovací povinnost skončí až smrtí – dítěte nebo rodiče. To proto, že dítě je tak vážně zdravotně postižené, že nikdy nenabude schopnosti se samo živit. Na druhou stranu se však může stát, že dítě bude schopno živit se samo ještě před tím, než ukončí vzdělání – například v situaci, kdy zdědí činžovní dům, z něhož mu poplynou příjmy, nebo v případě, že dcera například uspěje jako modelka.

Je-li dítě nezletilé a rodiče spolu nežijí, nebo spolu žijí, ale jeden z nich se odmítá na jeho výživě podílet, rozhoduje o úpravě výživného vždy soud. Je třeba zdůraznit, že pokud spolu rodiče nežijí, o výživném rozhoduje soud i tehdy, když se rodiče o jeho výši dohodnou – dohoda o výživném na nezletilé dítě totiž musí být soudem schválena.

Jen na okraj ještě poznamenám, že soudní rozhodnutí je vykonatelné, a pakliže rodič svou vyživovací povinnost neplní, má druhý rodič právo domáhat se výkonu rozhodnutí.

Pro přesnost ještě uveďme, že výživné na zletilé děti nemusí soud schvalovat. Jestliže se však zletilé dítě s rodičem nedohodne, jiná cesta než soudní řízení není. Návrh pak musí podávat přímo zletilé dítě (může se však nechat zastupovat).

Markéta Tillerová, Mgr.

Autorka je advokátka