Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulo desátého, pro mnohé termín výplaty, mnohým se ulevilo, že ten čas přečkali ve zdraví. Jen paní Jana zase posmutněla... Sice jí přišel rodičovský příspěvek a jejímu manželovi výplata, ona z ní však neuvidí ani korunu. Zase bude muset každý nákup zaplatit z rodičovského příspěvku, zase bude přemýšlet, jestli synovi koupit či nekoupit nové boty (a asi to zase nevyjde). To všechno nikoli proto, že by její manžel vydělával tak málo, ale proto, že si šetří na auto, chodí na obědy do dobrých restaurací, kupuje si značkové oblečení. Rodičovský příspěvek teď přece zvýšili, tak co by po něm chtěla. Ne, tento článek nebude o lakomém manželovi, takových jste jistě četli až až. Tentokrát se na to podíváme z jiné strany – očima paragrafů. A ty mluví jasně.

Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost.

Tento rozsah vyživovací povinnosti je vedle výživy nezletilých dětí ze všech vyživovacích povinností rozhodně nejširší. Manželé totiž mají mít stejnou hmotnou a kulturní úroveň.

Znamená to, že oba manželé mají právo dopřát si stejné kvality života; nejen právo „nějak to překlepat od výplaty k výplatě“, když si ten druhý šetří. Zkrátka – odlišuje-li se životní úroveň manžela a manželky, má ten, jehož životní úroveň je horší, právo výživné požadovat. A to i tehdy, když k zajištění slušné životní úrovně výživné nepotřebuje (například když manželka vydělává padesát tisíc a manžel sto padesát tisíc).

Ve většině manželství mají oba stejnou životní úroveň. Jsou však i situace, kdy to tak není. Bohužel velice často se to stává zejména v době, kdy jeden z manželů pečuje o malé děti a vlastní příjmy nemá buď žádné, nebo mizivé. V případě, že manželé stejnou životní úroveň nemají a dohodou nelze zjednat nápravu, pak se ten, jehož životní úroveň je nižší, může u soudu domáhat výživného. Soud pak na základě návrhu a zhodnocení výdělkových poměrů a životní úrovně obou manželů rozhodne o výši výživného tak, aby životní úroveň obou byla stejná.

Hodně se v poslední době začalo mluvit o výživném, které náleží rozvedenému manželovi.

Takové výživné je skutečně v zákonu o rodině zakotveno. Základní podmínkou pro vznik nároku je, že se rozvedený manžel není schopen sám živit. Taková situace často nastane ze zdravotních důvodů nebo když se jeden z manželů dlouhá léta staral o společnou domácnost a děti, a tím ztratil možnost výdělku. Pro podobné situace bylo toto výživné v našem právním řádu zakotveno. Bohužel je však v současné době často používáno jako nátlaková taktika.

V první řadě je třeba zdůraznit platné pravidlo, že výživné nelze přiznat, pokud by to odporovalo dobrým mravům. Těžko si tedy lze představit, že by bylo přiznáno výživné rozvedenému manželovi, jenž není schopen živit se proto, že je závislý na alkoholu a že tato závislost byla příčinou rozvratu manželství.

Další podmínkou pro nárok na takové výživné je neschopnost sám se živit a zároveň možnost povinné výživné poskytnout.

Pokud jde o rozsah této vyživovací povinnosti, je užší než rozsah výživného mezi manžely. Rozvedený manžel má právo pouze na tak zvanou přiměřenou výživu. V praxi to znamená, že manžel má právo nejen na zajištění nezbytných osobních potřeb (jídlo, bydlení, základní ošacení), ale i právo na přiměřené uspokojení dalších osobních potřeb.

Tato vyživovací povinnost zaniká teprve uzavřením nového manželství nebo smrtí některého z rozvedených manželů.

Zvláštní úprava je stanovena pro případ, kdy je výživné určováno pro manžela, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel (například když výživné žádá manželka, již manžel opustil kvůli jiné ženě) a kterému rozvodem vznikla závažná újma. V takovém případě může soud rozhodnout, že po dobu nejvýše tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství má takový manžel právo na výživné ve stejném rozsahu, v jakém by mu výživné náleželo v manželství. Tedy má právo na stejnou životní a kulturní úroveň.