Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Právě probíhá období maturitních plesů. Přestože od toho mého už uplynulo celých osmnáct let, připadá mi to jako včera. Uteklo to jako voda a já jsem se spolu s manželem a dcerou před nedávnem ocitla opět na nacpaném balkóně nejznámějšího pražského sálu, Lucerny. Ale vezmu to popořádku.

Dcera letos nastoupila na střední odbornou školu. Na první třídní schůzce nám byly sděleny nejdůležitější informace ohledně studia. Patřilo k nim samozřejmě i oznámení o vybírání částky 800,- Kč do fondu tzv. rodičovské sekce, jak se nazývá na této škole „sdružení rodičů a přátel školy“. Suma to byla pro mě poměrně ohromující. Byla jsem dosud ze základní školy zvyklá na částky nejvýše 15% z této. Ze školního rozhlasu nás však jakási paní „uklidnila“ dvacetiminutovým výčtem všech sponzorovaných akcí. Mezi nimi byl i zmíněný maturitní ples v podobě vstupenek a pohoštění. Po tomto rozhlasovém vysílání nám ještě třídní profesorka s milým úsměvem oznámila, že je zvykem žáky prvních ročníků slavnostně přijmout mezi řádné studenty, tzv. imatrikulovat. Zdůrazněno bylo, že akce je povinná pro všechny studenty.

Informaci o sponzorování maturitního plesu jsem si asi špatně vyložila. To jsem pochopila ve chvíli, když po měsíci přišla dcera ze školy, že si mají nahlásit, kolik budeme chtít vstupenek včetně té její. Samozřejmě mají ihned přinést peníze. Vstupné je 150,- Kč na osobu. Jako hrdí rodiče jsme chtěli jít s manželem oba, objednávali jsme tedy vstupenky tři. Tehdy jsem si poprvé trochu pro sebe zanadávala.

Aby s vybíráním peněz neměla škola příliš mnoho práce, ponechala tuto záležitost v každé třídě na jedné ze studentek. Na vstupenky jsme však čekali další dva měsíce. Jednou odpoledne mi dcera oznámila, že už se minulý týden vstupenky rozdávaly, ale ona nebyla ve škole, tak si je nevyzvedla. Když si pro ně ten den šla, spolužačka jí řekla, že sice ví, že si je zaplatila, ale že jí už žádné vstupenky nezbyly. Nevěděla jsem, co na to říct. Začala jsem nadávat podruhé spolu s vyhrožováním, že jestli dcera nepřinese vstupenky, udělám jim „bugr“ ve škole. Nakonec druhý den přinesla dvě vstupenky spolužačky a za jednu peníze zpět. Tu si pak musela koupit v Lucerně u poklady o dvacet korun dráž.

Přestávala jsem mít chuť jít na povinný ples. Další problém nás teprve čekal - shánění společenských šatů na nekonfekční postavu šestnáctileté dívky. Po několika návštěvách obchodních center byla rozhodnuta, že nikam nepůjde. Nakonec jsem na poslední chvíli týden před plesem oslovila známou švadlenu, zda by mohla ušít hladkou černou sukni, ke které bychom koupili jenom horní část. To jsem ještě nevěděla, že není zcela jednoduché koupit v obchodě s metráží černý elastický satén. Po třech dnech běhání se mi to podařilo a sukně byla ušita včas. Sehnala jsem k tomu i top s úzkými ramínky v hezké modrozelené barvě a černý šál přes ramena, takže konečný dojem byl pěkný. Já jsem se rozhodla, že si šaty pořizovat nebudu. Počkám si až na ten opravdu maturitní ples. Ale nechala jsem se unést a koupila si aspoň elegantní černou halenku. Ta celá oděvní anabáze nás stála přes dva tisíce. Boty jsme naštěstí obě měly.

Přišel den D. Všichni studenti měli být v Lucerně už v 18 hodin, proto jela dcera sama napřed. Ples oficiálně začínal v 19 hodin. S manželem jsme dorazili téměř včas. Imatrikulaci předcházela více či méně povedená taneční představení studentů maturitních ročníků. Již při vstupu do rádoby honosné budovy Lucerny jsem v břiše pocítila podivné šimrání. Byla jsem o osmnáct roků zpátky. Doslova. Za tu dlouhou dobu se tu vůbec nic nezměnilo. Venku se vyměnil režim, vystřídalo se už několik vlád a uvnitř bylo všechno stejné jako kdysi - malba, zrcadla, horko, zakouřeno. Když jsme chtěli dceru vyfotit v důstojném prostředí, hledali jsme dlouho. Nakonec jsme zvolili sloup uprostřed chodby u šaten. Bylo to skoro až ostudné. Bylo mi z toho smutno.

Imatrikulace proběhla velmi rychle - předání bezejmenného diplomu, gratulace, hromadné focení a šup rychle z parketu. Mysleli jsme si, že se bude chtít dcera zdržet se svými spolužáky. Ani ona však netoužila zůstat v tom prostředí a rozhodla se jet s námi domů. Už v půl desáté jsme otevírali dveře bytu. Ta celá legrace nás vyšla na poměrně dost peněz. Všichni jsme rádi, že ji máme za sebou.

A jaké jsou vaše zkušenosti s maturitními plesy?