Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je vlahá letní noc a já čekám na letišti na svůj spoj. Dovolená se mimořádně povedla. Teploty celý týden nešly pod 30 stupňů, domů se vacím opálená do zlatohněda. Dokonce i penzion souhlasil s tím, co jsem si vybrala v katalogu, moře mělo barvu podle prospektů a bylo 200 metrů od mého apartmánu. Přesně tak, jak bylo psáno v nabídce. V poslední době takřka rarita...

Z nevysvětlitelných důvodů se mi nechce na letiště a vymýšlím si stovky záminek, proč tady ještě zůstat. Proto jsem si dovolenou ještě o pár hodin protáhla a místo se svou cestovkou se vracím charterovým letem za podezřele výhodnou cenu s nějakou malou a neznámou leteckou společností. Mám divnou předtuchu – start je totiž po půlnoci v pátek třináctého. Všechno však kupodivu jde jako po másle.

V deset večer jsem už odbavená a nezbývá mi než tu čekat do půlnoci, na kdy je hlášen odlet. Venku se rychle setmělo a obloha je tmavá s miliony hvězd. Jen na západě je pod mraky vidět světle tyrkysový pruh tam, kde se slunce schovalo za obzorem. Na informační ceduli naskočilo číslo mého letu. Honem předložit letenku a projít úzkým tunelem k pojízdným schodům do letadla.

To by mě zajímalo, co je to za prapodivnou společnost. Letuška, která mě s úsměvem vítá mezi dveřmi letadla, má kostýmek, který byl moderní snad před čtyřiceti lety. Jen nad tím zakroutím hlavou. Usedám na své místo k okénku, abych si mohla vychutnat pohled na noční Evropu. Vždyť zahraniční dovolenou jsem si dopřála po dlouhých letech.

Vedle mne usedá mladík v džínách, s vlasy do půli zad a s pletenou koženou čelenkou. Má květovanou košili s širokými rukávy a záplatovanou vestu. Hned vedle něj si sedla rovněž dlouhovlasá dívenka, oblečená ve stylu hippies. Jsem jako v Jiříkově vidění. Jako by se v tomhle letadle vrátil čas o mnoho let zpátky. To je divné... Už cena letenky byla zarážející. Než si to všechno stačím rozmyslet, letadlo nabere výšku a míří k Praze. Cestující se mezi sebou vesele baví, vypadá to, že se všichni dobře znají. Jen já jsem tu cizí. Letuška mi s úsměvem nabídla nějaký nápoj. Byl dobrý, ale od té doby je všechno kolem mě jako v lehké mlze. Na chvilku dokonce usnu.

Když se proberu, obličeje spolucestujících mi připadají jako rozmazané, a když se ke mně někdo skloní, vypadá zkresleně, jako záběr „rybím okem“ kamery. Z reproduktorů tlumeně znějí staré hudební pecky, ale to mi nevadí. Je to muzika, kterou mám docela ráda. Jen je to všechno takové tlumené a jako z dálky. Co se to se mnou děje?

Když se pod letadlem objeví světla Prahy, je mi divné, že se žádný cestující dosud neposadil a nepřipoutal. Ani letuška je k tomu nepobízí, naopak se s nimi baví. Všichni se shlukli v zadní části letadla a o něčem živě diskutují. Občas pohlédnou na mě a tváře mají vážné. Mám z toho divný pocit. Letadlo klesá a celý hlouček se vydal k mému sedadlu, chtěla bych vstát, ale tělo mám bezvládné, nemohu si ani rozepnout bezpečnostní pás. Prsty mi zdřevěněly a přezka nejde rozepnout. Celá jsem jako omámená. Do toho nápoje mi určitě museli něco přimíchat. Co ode mne chtějí?

Celý hlouček mě obklopuje a já z toho mám strach. Trup letadla je mlžnatý, všude je cítit kouř a postavy cestujících se nějak změnily. Jejich oblečení se najednou proměnilo ve špinavé cáry, obličeje dostaly takovou šedozelenou barvu a oči mají prázdné a zapadlé. Vztahují ke mně ruce a něco mi říkají, ale já jim nerozumím. Hlasy se změnily v podivné duté zvuky, z nichž jde strach. Snažím se vyprostit ze sedadla, ale letadlo jde prudce na přistání.

Mým podivným spolucestujícím to však nevadí. Letuška s divoce rozcuchanými vlasy má přes obličej černou šmouhu jako od oleje. Z bílých rukávů blůzky jsou hadry a z nich trčí zčernalé, jakoby ohořelé ruce. Snaží se mě posadit zpátky do sedadla, ale mně se už podařilo rozepnout pás. Vztyčím se a chci se prodrat ke dveřím. Proti mně stojí ten dlouhovlasý mladík z vedlejšího sedadla. Poznávám ho jen podle čelenky na hlavě. Tvář má zkřivenou, zčernalou a..... proboha! Kus tváře mu úplně chybí!

Teprve teď si uvědomuji, že všichni kolem mě vypadají stejně. Přesně tak jako na fotografii leteckého neštěstí, o němž jsem nedávno četla. Hrůza mě téměř přibíjí na místo. Celá se třesu. Ale ne, to letadlo se celé chvěje a všude svítí poplašná světla a signál bzučí z reproduktorů až k ohlušení. Přestože jsem k smrti vyděšená, moje vůle k životu je silnější. Rozháním se rukama kolem sebe a odstrkuji ty naříkající přízraky, které mě obkličují. Všude se vznáší kouř a pach spáleného masa.

Když odstrčím dívku v cárech široké haleny, ke své hrůze jí sáhnu tam, kde by měla mít ruku. Ale ta chybí. Přízraky se zlobí a ozývá se příšerný jekot, drásající uši, přehluší i signál z reproduktoru. Vztahují ke mně spálené ruce jako zkroucené pařáty dravců. Letadlo už roluje po ranveji a tím víc se mi ti živí-mrtví snaží zabránit, abych vystoupila.

Natahuju ruku ke klice, ještě chybí pár centimetrů. Zoufale se oháním okolo sebe. Ne, já tu s nimi nechci zemřít! V zadní části letadla už šlehají plameny a pohlcují poslední sedadla. Pach smrti se vznáší všude okolo. Teď ... Teď se mi koncem prstů podařilo zachytit kliku! Kopu zuřivě nohama a podaří se mi prodrat pár posledních centimetrů vpřed. Prudce a vší silou otevřu dveře a padám do husté tmy. Za mnou se nocí nese zklamané zavytí. Pak přijde náraz a tma.

                                                                                         *

............. „Hej, slečno! Co je s vámi? No tak se probuďte!“ Ztěžka otevírám oči a dívám se na neznámého mladíka. „Co... co je? Kde to jsem?“ Jsem zmatená. „Kde byste byla? V letadle. Asi jste usnula. Připoutejte se, za chvíli přistaneme v Praze. Chvíli jsme nad ní museli kroužit, protože se stalo nějaké neštěstí, ale teď už je to v pořádku.“ Z letadla mi můj dobrovolný ošetřovatel musí pomoci. Třesou se mi nohy. Daleko za letištní plochou ještě dohořívají trosky letadla... Toho, kterým jsem měla přiletět. A taky si nedokážu vysvětlit, proč jsou letadlo, posádka i cestující úplně jiní než ti, s kterými jsem odlétala...