Setkání u Olšanských hřbitovů. Díl 2.
Dusot opilců se rychle blížil. Jana si zula boty, vzala je do ruky a rozběhla se k Želivského, pryč od těch odporných dotěrů. Zvrtnutá noha ji bolela, ale zpustlá individua přeci jen začala zaostávat. Jeden po chvilce zastavil, ale ten druhý, větší a asi i mladší, to nevzdával.
Nepříjemný vítr zatím zesílil. Holé větve za hřbitovní zdí po pravé ruce klepaly jako kastaněty vyzývající k šílenému tanci. Do ulice začínala padat mokrá mlha a její chuchvalce hnal vítr po lesknoucích se kolejích.
Jana doběhla na křižovatku, která byla slušně osvětlená. Opilec byl asi čtyřicet metrů pozadu. Jana uviděla zleva, od autobusového nádraží přicházet tři mužské postavy. Už už chtěla zavolat o pomoc, když vtom se rozkřičel opilec. Ti tři se s ním zřejmě znali, protože se rozestoupili a začali Janu obkličovat.
Zahnula prudce doprava a rozběhla se ke stanici Olšanské hřbitovy. Naštěstí byla i přes vypitý alkohol v dobré formě a ti vagabundi jí nestačili. Teď se jí hodilo, že chodí pravidelně běhat a do fitka.
Banda násilníků to po chvíli vzdala. Zahalily je cáry mlhy a jejich hlasy umlkly. Asi se vrátili dopít zásoby alkoholu. Prázdná ulice ztichla a zahalila se do houstnoucích mlžných šálů.
Jana doběhla k vratům hřbitova. Zastavila se a snažila se popadnout dech. Když se jí srdce trochu uklidnilo, rozhlédla se. V houstnoucí mlze nespatřila živou duši, žádné kroky nebyly slyšet. Oddechla si. Podařilo se jí utéct!
Plamínky lampiček na hrobech za kovovou mříží poblikávaly a rychle se halily do pláště mlhy. Hladina adrenalinu klesla a Jana náhle ucítila lezavý chlad. Zachumlala se do bundy. Chodidla, nezvyklá chůzi na boso, byla poseta drobnými rankami a bolela. Na rozedrané punčochy si obula střevíčky a pokračovala směrem k Floře. Ledový déšť ji šlehal do obličeje. Nasadila si i kapuci. Omezilo jí to rozhled. Ulice zarámovaná lemem kapuce vypadala neskutečně a fantasticky jako výřez z 3D filmu.
Nárazy větru hnaly ulicí stále hustší mlhu. Janě připadalo, jako by plula v podivné mléčné řece. Míjela ostrůvky holých větví za hřbitovní zdí, které se ve větru zmítaly jako paže prosící o pomoc. Občasné hvízdání meluzíny znělo jako nářek ztracených duší. Janě přeběhl mráz po zádech a přidala do kroku. V hlavě se jí uhnízdilo tušení něčeho zlého. To bude tím filmem...
Ozvěna jejích kroků se hluše odrážela od mléčné tmy. Janě se pojednou zdálo, jako by se k jejím krokům přidaly jiné, těžší. Zastavila se a zaposlouchala. Ano, je to tak! I když stála, zvuk kroků pokračoval dál v jednotvárném těžkém rytmu. Vtom jako by za hřbitovní zdí cosi divoce zavylo.
Jana vyjekla a znovu se dala do běhu.
(dokončení zítra)
Tajemství Olšanského hřbitova:
1.8.2007 Rubrika: | Komentářů 8 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Setkání u Olšanských hřbitovů. Díl 2.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.tak před hl. hrdinkou smekám. Já měla kotník vyvrknutý v lednu, ale pajdala jsem děsně, utíkat bych nemohla ani v ohrožení života.
Teda, já si vyvrknout koutník, tak je mi všechno jedno, ať mě třeba sežere vlkodlak. Na výrony trpím a vždycky je to bolest, která se teda rozchodit nedá...
Bridgetj: jo
elephant: To by byla větší p*del, co?
Bridgetj: a nebo jí sežere zombík
Teda, to je napínavé. Buď ji dohnali opilci anebo jí přijel zachránit princ na bílém koni.