Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Týýýýý, týýýýý!“ troubí klakson pod okny. Konečně! Dva stěhováci v propocených tílkách a otrhaných montérkách se supěním a tichým klením vynášejí do poschodí moje nové poklady. Jako náplast jim do kapsy strkám každému zmuchlanou stovku, ale podle jejich kyselých pohledů se jim to moc nezdá. Nevadí! Zabouchnu za nimi dveře a dychtivě si znova prohlížím získanou kořist.

Před týdnem jsem jako obvykle brouzdala bazarem a hledala něco zajímavého. Už se to stalo docela pravidlem, že jakmile mám volné odpoledne, procházím bazary a zastavárny a hledám, čím bych si vylepšila bydlení.

Naposledy jsem v jedné zastrčené uličce objevila nový krám. Jeho majitel je starý, prošedivělý, hubený pán. Říká se, že polovina věcí v jeho krámku pochází z jeho bytu. Nabídka byla pro mě víc než lákavá.

Miluji staré věci a ohromeně jsem si prohlížela předmět po předmětu. Za pár korun jsem tu objevila úžasné věci. Na policích se tísní zaprášené staré lampy, těžítka a sošky. V rohu stojí obrovské křeslo - starodávný, zeleně potažený ušák s třásněmi. V duchu se už v něm vidím zabořená s knížkou.

A ta nádherná stojací lampa se širmem z pergamenu – ta k tomu křeslu přesně ladí. A v koutku ještě obrovské, vyřezávané zrcadlo s toaletkou a maličkým taburetem.

Pán mi to sice bůhvíproč rozmlouvá, ale už jsem rozhodnutá. Vyplením svoje konto a stávám se majitelkou těchto skvostů. Ještě si objednám rozvážkovou službu a můj miniaturní byteček bude vypadat přesně tak, jak jsem si usmyslela. Vlastně každý předmět, který jsem si do něj přinesla, má svůj vlastní příběh.

Jen o těchto nových kouscích nevím vůbec nic. I když jsem ze starého pána páčila informace, jen zamítavě kroutil hlavou a v obličeji měl ustaraný výraz. Zajímavé bylo, že i když se zpočátku prodeji bránil, nakonec mi všechno dal podezřele lacino. Budu muset každý kus důkladně prohlédnout, zda se v něm třeba neusídlila nějaká zvířátka či hmyz.

Nakonec je to úplně zbytečná starost. Křeslo i zrcadlo jsou v perfektním stavu, jen z nich trochu páchne nějaká zatuchlina. Kdo ví, kde je předchozí majitel skladoval. Přes hluboký ušák přehazuji květovaný, tkaný přehoz a přihazuji několik měkkých, vyšívaných polštářků. Na opěradlo si připravím rozečtenou knížku a na malý stoleček s kroucenými nožkami stavím šálek na kávu.

Ještě jednou se jdu do ložnice podívat na zrcadlo s toaletkou. Jeho stříbrná plocha je i po vyčištění trochu kalná, ale mně to nevadí. Co na tom, že trochu zkresluje, přesto je nádherné. Která dáma se před ním asi před lety líčila? Fantazie mi vykresluje postavu sedící na nízkém taburetku. Žena, tak trochu jako Ema Destinnová v řásnatém secesním rouchu, se na sebe usmívá, dotýká se tyčinkou svých rtů a zrcadlo jí vrací tentýž krásný obraz.

„Píííísk!“ vytrhne mě ze snění píšťalka konvice, až sebou trhnu. Ta moje zatracená fantazie, tak těžko se mi vrací do reality. Zalévám si šálek a bytem se rozvoní káva. Jen tak v županu se schoulím do křesla, rozsvítím stojací lampu a vezmu do ruky knížku. Je tu neskutečně útulno. Jako by můj byt konečně získal to, co potřeboval.

Těžké sametové závěsy zakrývají ošklivé moderní okno a místnost ozařuje jen vlídné, žluté světlo lampy. Na velkém stínítku jsou namalovaná panoramata evropských měst a jak jimi svítí světlo, odráží se jejich obraz na zdi. Z hloubi pokoje tichounce hraje starodávné rádio a spiklenecky na mě mrká velkým, zeleným okem. Pootevřenými dveřmi do ložnice na koberec dopadá pruh světla od venkovní lampy.

Začtu se do historického románu a ani nevnímám, kolik je hodin. „Bim, bam, bim, bam…...“ odbíjejí věžní hodiny. Je půlnoc. S povzdechem odkládám knížku a z nohou odhazuji pléd. „ Brrr!“ V pokoji je chladno od pootevřeného okna. Zhasnu lampu a v celém bytě je ticho a tma. Jak to, že nehraje rádio? Zelené oko stále svítí, ale místo tiché hudby se z něho line jen sotva slyšitelné syčení a praskání. Je to nepříjemné. Když jdu, abych ho vypnula, cosi mě zarazí.

Lampa na ulici už zhasla, ale z ložnice se škvírou line divné, stříbřitě modré světlo. Vyvolá ve mně mrazení a na holých předloktích se mi jako miniaturní vojáčci vztyčí chloupky. Také mám nepříjemný pocit, jako bych tu nebyla sama. Dojdu ke dveřím a otevřu je dokořán. Vytřeštím oči a tělem mi proběhne záchvěv zimnice. To, co vidím, je jen těžko uvěřitelné.

Pokračování za týden...