Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dívám se předním sklem před sebe a jsem ráda, že je v autě teplo a útulno. Kdybych neslíbila kamarádce Iloně, že se u ní cestou z dovolené zastavím, asi bych zamířila přímou cestou domů a rozmyslela si tu okliku.

Na poslední křižovatce jsem odbočila na rozbitou okresku, která strmě stoupala mezi kopce a klikatila se jako bláznivý had. Slunečné počasí, za kterého jsem vyjížděla, se během hodiny změnilo. Z ničeho nic ze všech stran začaly vyrůstat hradby šedivých, napitých mraků a sem tam se zablesklo.

Dunění vzdáleného hromu zaniklo ve zvuku motoru a když jsem vjela do lesa, spustil se déšť jako nekonečné šedivé šňůry, které moje stěrače téměř nezvládaly stírat. Když jsem minula oprýskanou ceduli s názvem nejbližší vesnice a v šeru reflektory olízly nezřetelný nápis, úplně mě píchlo u srdce. Tady přece bydlela moje první láska Tomáš.

Přijel k nám do vsi na letní brigádu a hned při prvním setkání přeskočila jiskra. Během měsíce jsem prožila tu nejbláznivější krásnou lásku, jakou lze prožít, když je nám sedmnáct a patří nám celý svět. Pak prázdniny skončily, On odjel a už se mi neozval. Na dopisy plné lásky a zoufalství jsem nikdy nedostala odpověď. Jak čas plynul, jizva v mém srdci se zahojila a přišly další lásky. Jen jsem nikdy nezapomněla, i když je to už deset let. A teď jsem tady, kousek od něj. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, zda bych za ním neměla zajet. Kdyby nebylo už tolik hodin a psí počasí, asi bych to udělala.

A tak jedu, hlavou se mi prohánějí vzpomínky a z lesa podél silnice se začíná rozlézat mlha. A není se čemu divit. Po předchozích tropických dnech se každá kapka, co dopadne do rozpáleného jehličí, mění okamžitě v páru. Silnice je čím dál rozbitější a jak stále prší, tvoří se na ní kaluže, obrovské jako jezera. Přeřadila jsem na dvojku a jen těžko kličkuji a hledám tu nejlepší cestu. Stromy jsou vysoké a husté a nad silničkou vytvářejí jednu velkou zelenou střechu.

Je čím dál větší šero a jestli za nejbližším vrškem les neskončí, pojedu v úplné tmě. Buch!!! Sakra, přehlédla jsem jednu kaluž a zrovna v ní uvázlo zadní kolo. Motor zavyje a kolo se jen zoufale protáčí. Celé auto se naklání k jedné straně jako válečný invalida. No nazdar! Venku je už skoro tma, do nejbližší vesnice je to nejmíň pět kilometrů a za poslední půl hodinu jsem nepotkala ani veverku, natož auto. Vztekle praštím dlaní do volantu a vypnu motor.

Vylezu do deště a hned se mi nohy v letních pantoflích zaboří až po kotníky do bláta. Brrrr! V minutě jsem promoklá až na kost a i když ta čvachtanice je docela teplá, déšť studí a mokré vlasy se mi lepí k čelu. Než přejdu k zadní části auta, mám k sobě přilepené i tenké letní šaty a kape mi z nich jako hastrmanovi ze šosu. Zadní kolo je skoro až po nápravu zabořené v díře plné vody a to druhé výsměšně trčí do vzduchu. No páni, jestli se tu neobjeví princ na bílém koni, tak tu snad budu muset přenocovat. Zoufale se rozhlížím na všechny strany. Nikde ani světélko a kromě šumění deště neslyším žádný, ani vzdálený spásný zvuk motoru.

Kopnu vztekle do pneumatiky a vzápětí zavyju bolestí, protože jsem zapomněla, že mám na nohou jen pantofle. Belhám se zpátky k předním dveřím, abych si rozmyslela, co udělám. Zalovím v kabele a vytáhnu mobil. Vyťukávám kamarádčino číslo, ale telefon zůstává hluchý. Na displeji vyskočí sdělení, že nemám signál. To jsem si mohla myslet! Vztekle mrštím mobilem zpátky do kabely. Ťuk! Ťuk! Ťuk! Úplně na sedadle nadskočím.

Bočním okénkem v šeru vidím nezřetelnou postavu s kapucí na hlavě. Aby to tak byl nějaký místní blázen. Kdo by se taky procházel v lese v tomhle nečase. Snad to je jen nějaký houbař, kterého bouřka zastihla v lese. Malinko stočím okénko a ptám se: „Co chcete?“ Postava mlčí, ale ukazuje mi, abych vystoupila.

Váhám, ale nakonec se rozhodnu, nadechnu se a vystoupím. Neznámý mi ukazuje k zadnímu kolu a kývá, abych tam šla s ním. Moc se mi nechce, ale snad mi chce pomoct. Stále mu nevidím do obličeje. Kapuci má hluboko staženou. Chápe se zespoda nárazníku a snaží se auto nadzvednout. Vypadá to, že má velkou sílu, ale auto stále vězí v díře. A tak si stoupne do ní a posunky mi ukazuje, abych se opřela do té zvednuté části. Pak zabere, a lup! Auto se posune stranou a díra je přesně mezi koly, která obě spočívají na pevné cestě.

Sláva!!! Otočím se, abych neznámému poděkovala, ale vedle mne nikdo není. Jen vpředu vidím mizet ve tmě postavu. Rychle se posadím za volant a zkusím nastartovat. Startér zavrčí a když přidám plyn, začne se hned rozjíždět. Rozsvítím reflektory a pátrám po svém neznámém. Musím mu přeci poděkovat a zeptat se, kam ho mohu odvézt. Vždyť mi tolik pomohl. Ale na cestě nikdo není.

Je to divné. Pokrčím rameny a znovu se rozjedu. Už abych byla někde v teple a bezpečí. Když vjedu do zatáčky, světlo olízne postavu, stojící vedle hranice pořezaného dříví. Na chvíli se zastaví na jeho obličeji. Úplně se mi zastaví srdce! To není možné! To je přece on! Tomáš! Šlápnu na brzdu a prudce zastavím. Když vyskočím z auta, lehce pozvedne jednu ruku, zamává a zmizí v lese, jako by se rozplynul nebo propadnul do země.

Ještě chvíli zmateně pobíhám po silnici a volám, ale nikde nikdo není. Pak to vzdám a zase vyjedu. Za dvacet minut jsem u kamarádky, vysprchovaná a zabalená do jejího županu. Když jí všechno vypravuju, divně se na mě dívá, ale neříká nic, i když Tomáše určitě musí znát. Jen mě brzo zažene, ať si jdu lehnout, že si popovídáme ráno. Za denního světla už jsem klidnější a probíráme všechno možné. Jen hovoru o podivném nočním dobrodružství se obě vyhýbáme. Když se odpoledne loučíme a já odjíždím, pořád si mě prohlíží zkoumavým pohledem. Za chvíli přijíždím na místo nočního setkání. Na místě, kde jsem naposledy viděla Tomáše, zastavím. Když obejdu to složené dříví a podívám se tím směrem, málem vykřiknu.

Chytím se za pusu a vyděšeně se dívám. Mráz mě obejmul do své náruče a drkotají mi zuby. Na místě, kde mi včera Tomáš zmizel, stojí malý, kamenný pomníček s vybledlou fotografií. Do omšelého kamene je vyryté datum a z fotografie, i když je pod sklem provlhlá a zkrabatělá, se na mě dívá známá tvář. Je to Tomáš! Co mě děsí, je datum vedle křížku. Je stejné jako včerejší, jen deset let staré a velké šlápoty přede mnou vedou přímo k pomníčku.