Plíživá smrt
Jirkova postava na osvětlené refýži je stále menší a menší a já mu z okna tramvaje mávám, dokud se mi neztratí z očí. Teprve pak nahlédnu do dárkové papírové taštičky, kterou mi na poslední chvíli strčil do ruky. Jééé, medvídek! Sice takový trošku vypelichaný, ale je to pravý, nefalšovaný Teddy. Kolem krku má pověšenou červenou šňůrku s cedulkou: „Jsem sice poněkud starší ročník, ale zaručeně mě ještě ve své sbírce nemáš! Hodně štěstí zítra!“
Jirka je první kluk, který si ze mě nedělá legraci kvůli mé sbírce plyšových medvídků. Pravda, je to poněkud infantilní zábava pro studentku, která už překročila dvacítku, ale kdo nemá nějakou úchylku. Kdoví, kolik bazarů musel kvůli mně projít, než našel toho pravého.
Je dusná letní noc, na obloze ani hvězdička a z dálky se zlověstně ozývá tlumené hřmění. Bouřka tu bude co nevidět. S prvními kapkami deště doběhnu k domovním dveřím, zabouchnu je za sebou a udýchaně se o ně opřu. Tak to bylo o chlup, sotva jsme se s Jirkou stačili rozloučit. Opravdu jsem nechtěla, aby mě doprovodil až domů. Zítra nás oba čeká důležitá zkouška, chci se na ni dobře vyspat.
Teď honem sprchu a do postele. Když dopíjím skleničku teplého mléka, abych rychleji usnula, vzpomenu si na Teddyho. Vezmu ho z taštičky a určím mu čestné místo uprostřed všech medvídků na pohovce přímo proti své posteli. Komu asi kdysi patříval? Určitě je mu nejmíň tolik jako mně. Teddyho skleněná očka z korálků na mě přátelsky mrknou odrazem světla z lampičky na nočním stolku, když ji zhasínám.
Od pootevřeného okna se jako velký bílý balón vznese záclona v závanu chladného větru. Předzvěst bouřky... Pak už rychle usínám. Bubnování deště do plechové střechy skladiště ve dvoře působí jako ukolébavka.
„Prrráááásk!“
Se škubnutím se probudím. Posadím se na posteli a mnu si oči. Venku se zableskne a vzápětí znovu zaburácí hrom. Záclona se s plácáním vznáší někde u stropu a velké kapky zanesl prudký vítr až na okno. Okno ozařují blesky, které střídají chabé světlo ze vzdálené pouliční lampy.
Došourám se oknu, abych ho zavřela. Tenkou noční košilí mi až na kůži pronikne vlhký chlad. Brrr! Teplota musela klesnou snad o deset stupňů. Okno trochu drhne, a tak musím přitlačit, aby s buchnutím zapadlo do rámu. Zavrtám se zpátky pod deku a snažím se zahřát ledová chodidla. Za tu chvilku jsem pořádně prostydla. V šeru se po bílé zdi míhají pitoreskní stíny.
Venku se spustila pořádná bouřka. "Húúúííí!" Vichr sviští v koruně ořešáku a žlutý blesk co chvilku ozáří pokoj. Jeho světlo se odráží v očích mých medvídků. Když se na ně zadívám, svítí na mě svým odleskem téměř třicet párů očí. Nevím, z jakého skla je má můj nový přírůstek, ale jen u něj si všímám, že odraz v jeho očích má podivnou růžovou barvu. Znovu se otočím ke zdi a snažím se usnout.
„Šššššššš...“ ozve se divný šustivý zvuk. Trhnu sebou a zase se proberu z polospánku. Snad mi sem nevlezla myš? Když se otočím a další blesk ozáří pokoj, zdá se mi, že se tady něco změnilo. Je to jen takový zvláštní, stísněný pocit. Zneklidním. Přehlédnu celou místnost a můj zrak se zastaví na pohovce, kde si hoví moji medvídci, opřeni o polštáře. Přehoz, spuštěný až k zemi, se zvolna pohybuje. Něco tady rozhodně není v pořádku.
Dokončení příště.
12.10.2007 Rubrika: | Komentářů 14 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Plíživá smrt
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.No podle nazvu ...Nektere hracky ozivaji a meni se z roztomilych, neskodnych plysaku v diktary, monstra s velmi spatnou aurou...Medved byl nekde, nekym neurcitym pohozen ve snaze zbavit se jej...Mozna prinasi prokleti, nastane rada jakoby nestastnych nahod, vratime se nekde daleko do vlastni minulosti... Kdo vi?
Cha, pod pohovkou se bude plížit potkan a Vikina z toho bude mít smrt
babkatapka: konec už jsem napsal .... viz 10:28
tohle mi nedělej, zaradovala jsem se , nadpis krásně mrazivý a potompříště!!! Ž e já se na ty tvoje povídky vždycky tak lačně vrhnu a nevšimnu si, že není dneska konec
elephant: třeba jsme jí zkazil pppointu.....
Ota: a pak bude viki mně říkat, že z toho dělám frašku
ššššš a mistr Bean se plíží pro svýho miláška
Vikina: Takovej děsivej nadpis a pak pokračování příště, jo?
hrome...že já se nejdříve nekoukla, že to má pokračování příště
Vikino, to se dělá, odcházet od rozdělané práce?!
Vikino už abych to mohla dočíst,ty nás teda napínáš
a zase čekat
dadka: UŽ v pondělí? Ne AŽ v pátek?
Zase náš napínáš na pokračování! A počteme si až v pondělí, to je doba! Ach joo!!