Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mezi medvídky na pohovce je prázdné místo. Jeden chybí. To je to, co nehraje! Venku řádí bouřka v plné síle. Taková už dlouho nebyla. Oblohu křižují bílé a namodralé blesky jeden za druhým a hromobití je téměř nepřetržité. Pokoj se střídavě rozsvěcí a zhasíná. Bouřku jsem nikdy neměla ráda a teď lituji, že nemám alespoň pejska.

Zachvěl se přehoz znovu, nebo mě jen mate střídání světla a tmy? Pomalu shrnuji přikrývku a nakláním se přes pelest k zemi. Jednou rukou se opírám o chladné parkety a soustředěně civím na kanýr přehozu.

Zase! Pohnul se! Na mou duši! Co to může být? Spustím se vedle pohovky na všechny čtyři a lehounce, pomalu zvedám cíp přehozu. Ze tmy v koutku na mě zasvítí dva rudozlaté body. V tu chvíli se zableskne a někde blízko uhodí, protože se ozve ohlušující rána, která dlouho doznívá. „Ááááááááááá!!!“ zařvu, odrazím se a se zhoupnutím na patách dopadám na zadek vedle postele.

S očima upřenýma pod pohovku šátrám rukou na nočním stolku po vypínači lampičky. Připadám si jako blázen. Ve chvilce, kdy se přehoz opět pohne, sebou cuknu a lampička se kácí někam mezi zeď a noční stolek. Doprčic! V krku se mi udělala Sahara, i polknutí mi dělá potíže. Bokem se sunu ke dveřím a neodvažuji se odvrátit zrak někam jinam.

Opřená o zeď se sunu do stoje. Pozpátku vyklouznu z pokoje a zavřu za sebou. Co je to za nesmysl? V hlavě mi víří miliony myšlenek, které nemohu dát dohromady. Lampičku pod linkou v kuchyni nejde rozsvítit. Asi jak uhodilo, spadl transformátor. Z potemnělé ledničky vyndám krabici pomerančového džusu. Hltavě vypiju sklenici studeného nápoje, až se rozkašlu. Vtom uslyším tiché cvaknutí dveří... Polije mě studený pot. Po špičkách dojdu ke dveřím do chodby a opatrně se rozhlédnu. Nikde nikdo.

Vyzkouším vstupní dveře. Je zamčeno. Vejít nikdo nemohl. Když se znovu zableskne, spatřím pootevřené dveře do ložnice. V dalším záblesku se ukáže zívající temná škvíra do obýváku. Bezpečně vím, že i tam bylo zavřeno. Zhasly i pouliční lampy, všude je ta nejtemnější tma, jakou si dovedu představit. Třesu se chladem i strachem a náhle sebou trhnu, div nenadskočím. V doznívání hromu kdosi chraplavě šeptá mé jméno. Pak se ozve tlumený, zlověstný smích, z něhož mi naskakuje husí kůže po celém těle.

Tichounce dojdu až ke dveřím. Strčím do nich ukazovákem, aby se otevřely, a snažím se zrakem proniknout tmu. „Chichichichi... sssssmrt, sssssmrt...“ ozve se syčivě z nejtemnějšího kouta. Hlásek se nepříjemně zařezává do uší. Najednou se tam rozsvítí ty dva červené body. V tu chvíli se zableskne a já ve vteřinové záři zahlédnu u nohy křesla opřeného medvídka. Je to ten od Jirky, nebo ne? Tenhle má v chlupaté tvářičce místo přihlouplého úsměvu ošklivý úšklebek a oči mu svítí, jako by hořely. Proboha, co to je?

Znovu hluboká tma, v níž slyším blížící se šustot a zase ten smích. Ne, to ne! Uskočím do ložnice a zabouchnu za sebou dveře. Pro jistotu otočím klíčem a s úlevou se zády opřu o sklo.

„Ťuk, ťuk, ťuk!“ Sklo dveří za mnou se chvěje a nepříjemně skřípe v lištách. Otočím se. V záblescích vidím na skle přitisknuté malé tlapičky. Skočím do postele a bleskově se úplně celá přikryju. Třesu se jako v mrazu. I přes deku slyším stále to ťukání, je to k zbláznění. Nebo už blázen jsem?

„Ťuk, ťuk, ťuk...“ neodbytný zvuk je tu pořád. Nevím, jestli minuty nebo hodiny. Pak slyším řinkot skla a rychlé kroky jdoucí ke mně. V tu chvíli začnu ječet, tím víc, že ze mě něco stahuje deku. Držím cípy v zaťatých pěstech, až mě do nich chytají křeče. Ovšem za chvíli neodvolatelně slábnu a cítím, jak mi z cípů klouzají prsty... Řvu jako smyslů zbavená.

Okolo mě je denní světlo a přede mnou stojí vyděšený Jirka. Na budíku je devět hodin. To začíná moje zkouška. A na pohovce uprostřed sedí medvídek s milým úsměvem. Jen mi připadá, že v jeho očkách vidím zlověstný záblesk a úsměv je spíš zlomyslný škleb. Zdá se mi to, nebo slyším tichounký, opakující se šepot, z kterého mrazí: „Příště...příště...příště..."

První díl