Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

I když zavřu oči, vidím stále totéž. Z černé plochy zpětného zrcátka na mě hledí pár velkých očí. Čiší z nich smutek a zoufalství.

„Vrrrr... Puf! Puf!" V tu chvíli je z dálky slyšet hukot, jako kdyby se k nám blížila kolona těžkých vozidel. Všichni až na Zdenka jsme vyskákali z auta.

Úplně z jiné strany, mimo jedinou cestu, která sem vede, se v dálce pohybují tlumená světla reflektorů. Směrem, odkud je vidíme přijíždět, ale žádná silnice není a po bývalém vojenském prostoru je zákaz jízdy, protože se tu občas objeví nějaká nevybuchlá munice. Přesto to vypadá, jako by tudy nějaká kolona projížděla. Světla se blíží k nám.

Znovu jsme vystoupali po schodech do kaple a jako hypnotizovaní se díváme z okna. Je to velice divné. Uvědomuji si ten paradox – zatímco se světla blíží, zvuk utichá, až se ztratí úplně. Světla se rychle blíží... tiše a přízračně. Chvěju se a nevím, jestli strachem z divného úkazu a nebo mě studí mokrá zeď, o kterou se opírám. Adama a Martinu ve tmě vedle sebe jen tuším.

Srdce mi bije jako na poplach a dýchám jak na útěku. Přízračná kolona se blíží. Světla míří přímo k nám, ale naše dodávka je stále ve tmě, i když by tam světlo už mělo dosahovat. Už už se zdá, že přízračná auta co chvíli musejí narazit. Nejdřív do našeho auta a pak do kaple. Světla nás oslňují a pak tápavě nahmatám Martinin loket a prudce ho stisknu.

Mezi naší dodávkou a světly jasně vidím postavu chlapce v bílé košili, který cosi svírá v pravé ruce. Události se náhle dávají do běhu v šíleném tempu. Slyším bouchání plechových dveří. Ve světelném kuželu se objeví několik postav ve vojenských uniformách s černými výložkami. Cloumají s chlapcem, a když máchne rukou, zřetelně slyším bolestný výkřik v cizím jazyce.

„Prrrrrásk! Prrrááásk!“ Dva výstřely třesknou jako rána bičem a drobná postava se pomalu hroutí k zemi. V tu chvíli, jako bychom si řekli, všichni tři vyběhneme na schody před kapli. Je to k neuvěření. Zdá se, že neviditelná obrovská ruka jedním tahem smázla celý obraz vraždy. Venku není vůbec nic kromě naší dodávky.

„Šššššššššš...cvak!" Škubnu sebou leknutím, jak se odsunuly boční dveře. „Viděli jste to taky?“ Zdeňkův hlas se chvěje vzrušením. Adam se vyhoupne do dodávky: „Máš to na záznamu?“ Ruce se mu zběsile rozběhnou po klávesnici a pouští záznamové zařízení. Zvědavostí až nadskakuje na židličce.

Na monitoru je však pouze tma. Občas se objeví nějaká čára, jako když si zrychleně pouštíte videokazetu, a sem tam něco jako stříbrné jiskřičky, jinak nic. Jen časové počítadlo ukrajuje vteřiny a minuty. Když časový záznam ukáže půlnoc, obrazovka potemní úplně. Adam ještě zdrceně projíždí zbytek záznamu a s hrůzou zjišťuje, že záhadně zmizela i předešlá Zdeňkova nahrávka.

Tam, kde jsme všichni na vlastní oči viděli tepelný obrys těla, stejně jako na pozdějším záznamu, běží jen časomíra. Dušičkovou záhadu nelze vyřešit. Zklamaně tedy balíme a vracíme se. Začíná drobně mrholit, jako by i obloha plakala nad naším nezdarem. Ani ta nejlepší technika na přízraky nestačí.

Když ráno odjíždím, ještě se zastavím na místě nočního dobrodružství za bílého dne. Stejně jako včera v noci na mě padá nevysvětlitelná tíseň, jen co vystoupím z auta. Ve dne vypadá kaple neutěšeně jako obraz zkázy a postupného rozpadu. Stalo se včera večer vůbec něco? Viděli jsme ten přízrak z minulosti? Nezdál se mi jen divoký sen? Uvnitř kaple je ticho a prázdno... Prázdno?

Na místě, kam jsem včera dala zapálenou svíčku, není nic, ani kapka vosku. Kroutím hlavou. Když vyjdu na schody, v ostrém podzimním sluníčku se na zemi, v koleji po našem voze něco zaleskne. Je to kapesní nůž. Přísahala bych, že ho včera nikdo z nás neměl. Na jeho čepeli je rezavá skvrna. Vypadá jako krev. Balím ho do kapesníku a zamyšleně se rozhlížím kolem. Stalo se – nestalo?

Nad smutnou a neutěšenou podzimní krajinou krouží hejno vran, jakoby smutečních hostů. S krákáním se snášejí a usedají na rezavý trávník před kaplí. Když se na něj zahledím, než se sluníčko zachumlá do mlhavého mraku, vidím, jak se jeho paprsky odrazí v kalužích. Jsou v čerstvých stopách těžkých kol, vyrytých do trávníku.