Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Poslední smuteční hosté odešli a já jsem zůstala úplně sama. Teda úplně sama ne, Bára na mě kouká těma svýma smutnýma hnědýma očima a ujišťuje se, že zůstanu. To jsme obě dopadly. V jediném ošklivém okamžiku jsem přišla o rodiče a Bára o své milované pánečky. Rozhlížím se po opuštěném domě a všechno na mě padá. Rodiče tuhle chaloupku na samotě zdědili před pěti lety po tátově tetě Františce. Rozhodli se sem přestěhovat takzvaně na dožití a mně přenechali byt ve městě.

Vyčítám si, že jsem je tak málo navštěvovala. Spíš je jejich láska nutila jezdit za mnou do města a já, při svém pracovním vytížení a osobních aktivitách, jsem to brala jako samozřejmost. Vlastně o jejich životě v posledních letech vůbec nic nevím. Jen se mi v poslední době zdáli nějací ustaraní, ale protože si nestěžovali, brala jsem to jako jejich soukromou věc a po ničem nepátrala. Spokojeně jsem si žila ve svém světě a ten jejich se mi tak trošku odcizil. Teď mě tady nechali a já vůbec nevím, jak mám všechno řešit. Chaloupka se mi moc líbí, ale nemůžu současně platit nájem ve městě a udržovat staré stavení. Taky Báru si nemůžu v bytě dovolit, to by se majitel musel zbláznit, protože v podmínkách nájmu je vysloveně uvedeno, že domácí zvířata se v bytech nesmějí chovat. Teď mám čtrnáctidenní dovolenou, kterou chci věnovat uspořádání věcí svých rodičů, a rozhodnout se, jak dál.

„Ach jo!“ Musím se zvednout, připravit sobě i Báře večeři a podívat se po něčem na spaní. Do ložnice rodičů vůbec nemám sílu vstoupit. Ještě nikdy jsem v tomhle domě nenocovala. Byla jsem tu všehovšudy tak desetkrát, a to jen tak na odpoledne. Popovídala jsem si s rodiči, pomazlila Báru a zase jsem spěchala zpátky do Prahy. Vůbec se tu neorientuju, i když bych měla. Je mi hanba! Co se to stalo, že jsem se mámě a tátovi tak vzdálila? Jistě, nejdřív jsem studovala střední školu, pak pokus o vysokou, zaměstnání, lásky, zábava... A najednou roky uběhly, aniž jsem si toho moc všímala. Kamarádky se povdávaly, měly rodiny a děti a já jsem tak nějak uvázla mezi dětstvím a dospělostí. Když mi mamka vyčítala, že bych se měla taky usadit a mít rodinu, odbývala jsem to mávnutím ruky. Vždyť mi vlastně nic nechybělo – rodiče po ruce, kdykoliv jsem potřebovala, dobré zaměstnání, sem tam nějaký přítel, ale jak se na obzoru objevilo slovo svatba, zařadila jsem zpátečku tak rychle, jak to jen šlo.

Vyhovovalo mi to. Žádné závazky, žádné starosti, jestli Pepíček v noci neblinkal a Frantík má všechny úkoly do školy. Jezdila jsem si po světě služebně i soukromě a nic mě nesvazovalo. No a teď jsem zůstala sama. Tomáš si na volný vztah tak zvykl, že už se ani ženit nechce. A tak je ovčačka Bára vlastně můj jediný příbuzný.

Teda zajímalo by mě, proč ty dřevěné schody do podkroví tak příšerně vržou. Táta, takový puntičkář... a s tímhle nic neudělal..? Je ale docela možné, že ani nechtěl. Proč taky a pro koho? S mamkou měli svoje světničky dole a v patře moc často nebyli.

Tak a jsem v jediném pokojíku v podkroví. Je celý obložený dřevem, u okna je starodávná postel s duchnami, ale vůbec tu není cítit zatuchlina. Povlečení je čisté a nikde ani smítko. Zlatá mamka! Nikdy nepřestala věřit, že skončím s touláním po světě, a nachystala komůrku i pro mne! U stěny stojí starodávná vyřezávaná skříň, při otevření vrže a na ramínku v ní visí župánek akorát tak pro mě. V poloprázdných poličkách je asi pět starých triček, co jsem tady v létě nechala, a na horní polici nádherná vyšívaná noční košile, asi ještě po pratetě.

Je tu trochu chladno, ale co bych chtěla na konci října. Vedle na půdě vítr hvízdá a šustí asi v seně. Možná se tam taky schovává nějaká kuna nebo myšky, protože Bára u půdních dveří začichala, jemně vycenila zuby a trochu zavrčela. Za okénkem se míhá stín rozložitého ořechu na dvoře a měsíc, který právě vyšel, hází svoje úplňkové světlo na stůl pod oknem. Jedna větev ořechu dosahuje skoro k oknu, budu ji muset uříznout, aby při silném větru náhodou okno nerozbila.

Sakra, už uvažuju, jako bych tady chtěla bydlet. Sešla jsem dolů a nakrmila Báru, já nějak nemám chuť. Jen jsem vypila hrneček čaje a jdu si lehnout. Bára samozřejmě se mnou. U dveří na půdu zase začenichala a zavrčela. Ráno se musím podívat, co tam je. Ale teď už jsem šíleně unavená, a tak na sebe navleču tu nádhernou košilku a jdu si lehnout. Bára se natáhla na kobereček vedle postele a usnula taky.

Probudil mě nějaký zvuk. Vůbec nevím, co to bylo, ale Báru to asi vzbudilo taky. Stála u dveří v pruhu měsíčního světla a chlupy měla naježené. Tichounce vrčela a upřeně hleděla na dveře. Najednou zapraskalo schodiště a praskání se přibližovalo. Vyklouzla jsem z postele a vzala do ruky baterku. Stála jsem jako přimražená a zatajila jsem dech. Vím naprosto bezpečně, že jsem pozamykala všechny dveře a zavřela okenice v přízemí. Praskání najednou utichlo a dveře od půdy tiše vrzly. Po špičkách jsem došla ke dveřím a Bára se okamžitě bokem přitiskla ke mně. Přestala vrčet a se schlíplým ocasem trochu couvla. Sáhla jsem na kliku.