Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadalo mi, že se pohybuju úplně zpomaleně. Než jsem na kliku dosáhla a stiskla ji, uplynula hrozně dlouhá doba. Ruce jsem měla jakoby zdřevěnělé a v nich křeč. Chtěla jsem otevřít úplně tiše, ale čím pomaleji jsem kliku tiskla, tím více se ozývalo nepříjemné skřípání. Chvilku jsem na ni musela tlačit silou, jako by ji někdo z druhé strany držel. Najednou tlak povolil.

Pomalu jsem pootevřela dveře a škvírkou vyhlédla na chodbu. Byla celá zalitá měsíčním světlem a... úplně prázdná. Bezpečně vím, že když jsem si šla lehnout, šlapala jsem po hrubém pruhovaném koberci, u schodiště stál v květináči fíkus a na stěně visely dva zašlé obrázky. Teď byla chodba úplně holá, s bílou prkennou podlahou a místo lakovaných dveří na půdu jsem viděla vrátka sbitá z hrubých prken. Škvírami mezi prkny prosvítalo divné namodralé světlo a z půdy přicházel ten šustivý zvuk, který jsem slyšela už večer. Nevím, jestli to způsobily moje zjitřené smysly, ale teď se ozýval mnohem hlasitěji.

Polévalo mě střídavě horko i zima. Byla jsem úplně zmatená – já, zapřisáhlý realista, přece nevěřím na nadpřirozené věci. Musím tomu přijít na kloub. Nejhorší je, že jsem tady úplně sama. Zatracený Tomáš! Kdyby alespoň jednou porušil naše nepsané zásady a vnutil se, že mě doprovodí na pohřeb. Nedá se nic dělat, musím se spolehnout na jedinou bytost, která tady se mnou je. Otočila jsem se do pokoje na Báru, ale nebyla za mnou.

Její tlumené vrčení přešlo to tenkého pištivého zvuku a vycházelo zpod postele. Kdesi v přízemí bouchla okenice a chodbou zavál chladný vzduch. Cítila jsem, jak mě studí noční košile na zádech a naskočila mi husí kůže. Bosé nohy mě začaly zábst, ale přitom jsem se potila.

Ozvalo se jemné zaťukání na okno. Vyděsila jsem se. Uvědomovala jsem si, že jsem v podkroví a na okno nejde odnikud dosáhnout. Začala jsem se pomalu otáčet a podlaha mi pod nohama trošku zapraskala. Ťukání se ozvalo znovu. Celý pokoj byl ozářený měsíčním světlem, na dřevěném stolku pod oknem jsem uviděla rozevřený sešit, vedle něj kalamář a pero s násadkou. Sakra, přece jsem se nezbláznila! Když jsem vstávala z postele, stála na stole jen sklenice s vodou! Voda ve sklenici se chvěla a měsíční světlo házelo skrz ni na sešit pablesky.

Najednou měsíční světlo zmizelo a pokoj se ponořil do úplné tmy. Jasně jsem cítila chladný proud vzduchu, který okolo mne zavanul. Pak se ozval tichounký naříkavý zvuk, ale Bára to nebyla. Měla jsem pocit, jako by na mou ruku sáhla malá, studená ručka, a potom znovu ten chlad... Neviditelná ručka mě popotáhla za noční košili, jako by mě chtěla vést ke dveřím. Zase se ozvalo jemné klepání na okno a v té černočerné tmě se za ním mihlo slabé namodralé světlo, které rychle zmizelo. Vedle mě vzlyknul hlásek a najednou jsem cítila, jak se dveře samy od sebe otevřely dokořán .

V tu chvíli se ozvalo Bářino hluboké vrčení a bylo zřetelně slyšet kroky na chodbě. Byly to těžké mužské kroky. Jak se blížily k pokoji, začalo mi srdce tlouct tak divoce, až jsem si myslela, že to musí být slyšet. Zároveň se ve dveřích začalo rozjasňovat a objevilo se zase to podivné, chvějivé světlo.

Uslyšela jsem Báru, jak se dere zpod postele, hluboké vrčení se stupňovalo, najednou se okolo mne prohnala a vrhla se do dveří. Její vrčení se změnilo v zavytí, v pokoji se jakoby zvedl vítr a já jsem měla pocit, že ta tma okolo mne se začala těsně svírat. Lapala jsem po dechu a srdce mi bušilo tak, že mi div nevyskočilo z hrudi ven. Náhle se mi před očima oslnivě zablesklo, podlaha jako by se proměnila v měkkou hmotu a já jsem se propadala hloub a hloub, až jsem ztratila vědomí.