Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ucítila jsem, jak mi někdo něčím teplým a mokrým přejíždí obličej. Pomalu jsem otevřela nejdřív jedno a pak druhé oko. Ležela jsem v té veliké posteli a nade mnou stála Bára. Důkladně a systematicky mi olizovala celý obličej. Venku už bylo světlo a v pokoji se zdálo všechno úplně normální. Po nějakém sešitu nebo kalamáři na stole ani stopy. Asi jsem se večer musela na chvíli zbláznit, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Vstala jsem a rozhodila peřiny. Opravdu je tady chladno. Jestli tu chci nějakou chvíli pobýt, musím vymyslet, jak v tomhle pokojíku zatopit, protože tu nejsou žádná kamna a venku je stále chladněji. Z kufru jsem vytáhla džíny a svetr. Sešla jsem dolů do kuchyně a dala vařit vodu na kafe. Připravila jsem si velký květovaný hrníček po pratetě Františce a šla jsem pustit Báru před chalupu vyvenčit. „A hele!“ U půdního okénka visí okenice na jednom pantu a jak zafouká čerstvý vítr, zaťuká o stěnu. Že by to bylo příčinou noční můry? Asi ano, určitě jsem hluboce usnula a pravidelné klepání okenice mi navodilo ten divoký sen. Brrrr! Ten vítr je pěkně ostrý a studený. Odpoledne si určitě musím zatopit. Zavolala jsem Báru a šly jsme obě snídat.

Ještě že je tady ve spíži zásoba sušenek, dokonce košík jablíček. Báře jsem nasypala z pytle granule a vyměnila vodu v misce za čerstvou. A teď to nejnutnější... Musím najít doklady o chalupě a pořádně zjistit, co je třeba udělat, zaplatit a zařídit! Jen kdybych věděla, kde všechny doklady jsou. Když jsem ještě bydlela s rodiči, maminka všechny důležité písemnosti schovávala do takové velké dřevěné krabice s vypáleným obrázkem Hradčan a Karlova mostu. Musím tedy systematicky prohledat všechny skříně, protože maminka z obavy před zloději takovéhle doklady věčně stěhovala. Tu do prádelníku, do šicího stroje nebo do komory na smetáky. Jak mám vědět, kde jsou tentokrát.

A tak otvírám a zavírám skříně, skříňky, botník, prádelník, až je moje snaha korunovaná úspěchem. Hned za hraničkou spodního prádla na mne vykukuje roh známé krabice. Probírám doklady a hledám složenky. Pečlivá maminka má všechno roztříděné do obálek a každá je nadepsaná. Spořitelní knížky, pojistky, kupní smlouvy, maturitní vysvědčení – celý život mých rodičů mi defiluje před očima. Hele, tady je záruční list od mého prvního magnetofonu. Kde je mu asi konec? To mi bylo šestnáct a zrovna letěli Depešáci! Kam se asi poděly všechny kazety?

A tady, sepnuté kancelářskou svorkou, jsou dvě složenky připnuté k bankovkám. Pojistka na auto, splatná příští měsíc, a předplatné na noviny. Musím tedy do pojišťovny a na poštu. V pojišťovně se zeptám, jestli tu pojistku musím zaplatit, když z auta zbyla jen hromada plechu tak akorát do šrotu. Tak vezmu kabelu, bundu a písknu na Báru.

Sjíždím ze strmého kopce a před prvními domky předjíždím nějakého mládence na kole. Vedle něj na vodítku běží úplně stejný vlčák jako Bára a moje spolujezdkyně se nadšeně vrhá na okénko a štěká. Vlčák sebou škubne a málem svého pána shodí s kola. To by tak chybělo, abych mohla za jeho pád. Na poště musím čekat asi čtvrt hodiny a chudinka Bára je přivázaná venku u zábradlí.

Když vyjdu z pošty, vidím, že se vůbec nenudila. Stojí u ní ten mladík s vlčákem a oba psi si láskyplně olizují čumáky. „Dobrý den! Vy jste určitě dcera Kučerových ze samoty, že jo?“ Mládenec chce navázat konverzaci, ale já nemám moc náladu se vybavovat. Za jiných okolností by určitě vzbudil mou pozornost, ale teď jsem unavená a bez nálady. „Upřímnou soustrast..“ podává mi ruku. „Já jsem Honza Novotný a Báru si vaši vzali od nás. Tohle je Blek, Bářin brácha,“ snaží se dál. „Děkuji. Já jsem Marie, těší mne!“ Jo hochu, za jiných okolností by mě opravdu seznámení s tebou těšilo, ale dneska? „Nezlobte se, ale já už musím jít,“ rozloučím se. „To je škoda, ale určitě se ještě uvidíme. Tak nashledanou!“ „Nashledanou!“ Rychle beru Báru a odcházím. Opravdu nemám náladu se dneska vybavovat.

Na rohu náměstí kupuju dvě svíčky a jdu na hřbitov. Kromě včerejsího pohřbu jsem tady nikdy dřív nebyla. Nejsem prostě ten typ, co nevynechá jediné Dušičky. Já mám své blízké v srdci, ne v hrobě, ale dneska jsem sem prostě musela. Rodinná hrobka je v rohu hřbitova a já odhrnuju vpředu dva věnce, abych tam mohla dát svíčky. Přitom mi padne zrak na pomníček. Kromě čerstvého nápisu Alena a František Kučerovi 15. 10. 2005 je tu ještě Františka Kučerová, Jaroslav Kučera, další Jaroslav Kučera, Anna Kučerová a najednou mě úplně zamrazí......

Z malého oválku na mě hledí moje vlastní tvář s nápisem Marie Kučerová 15. 2. 1907 – 20. 10. 1925!!!