Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zoufale si mnu oči. Ne, opravdu nespím a za okénkem je pořád to samé. Jakoby z mlžnatého závoje na mne hledí prázdné černé důlky místo očí. Proboha, přece nejsem blázen! Pod peřinou se silně štípu do nohou. Určitě je budu mít do rána samou modřinu! Bára se celá třese, tiskne se ke mně a tichounce kňučí.

Co bych za to dala, kdyby tu se mnou někdo byl! Tomáš, Honza, pošťák, hasič, prostě někdo, kdo by mě z té příšerné chvíle vysvobodil. Vylezu z postele, připlížím se ke dveřím a šátrám po vypínači. Moje ruka bezradně bloudí po stěně – žádný vypínač tu prostě není!!! Připadá mi, že mi někdo sáhl na rameno a bleskurychle se otočím... Nikdo tu není.

Z okna na mě čiší černočerná tma a najednou slyším vrznout hlavní dveře. Vím to, jsem si zcela jistá, že jsem za Honzou zamkla. Zuby mi začínají slyšitelně drkotat. Pomalounku a tiše našlapuju a po špičkách se blížím ke dveřím světničky. Podaří se mi je pootevřít úplně tiše. Opatrně sunu hlavu do vzniklé mezery a nahlížím do předsíně. Dveře chalupy jsou dokořán a v jejich šeru vidím obrys vysoké mužské postavy.

„Jjjjjak jste se sem dostal? A kkkkdo jste?“ Koktám třesoucím se hlasem, ale postava se ke mně otáčí zády a odchází. S podlamujícími se koleny, jako hypnotizovaná, jdu za ní. Bosa a v noční košili vycházím na zápraží. V mlhavém šeru vidím, jak postava zvedla ruku a kyne mi, abych ji následovala.

Nevím, co to se mnou je. Měla bych rychle zabouchnout dveře a zamknout na deset západů. Místo toho jdu bosa po mokré, studené hlíně s jektajícími zuby, jako by něco dělalo pohyby nohama za mne. Jako náměsíčná jdu podle chalupy a napínám zrak, abych vůbec něco viděla. I když se snažím zrychlit, postava se ode mne pomalu vzdaluje. Teď se na chvíli zastavila, otočila a zase mi kyne, abych šla za ní. Snažím se proniknout tmu, abych spatřila obličej, ale pořád je to jen nezřetelný obrys. Už jsme na zahradě, ale postava míří stále dál a dál. Teď minula starou studnu se stříškou ze šindele...!

Ale když jsem tady byla v létě, na zahradě určitě nic takového nebylo. Jsem si tím jistá. Vím, co práce dalo našim přivést vodu až sem na samotu. Postava se obrací, rukou ukazuje na tu studnu a v tichu zřetelně slyším vzlyknutí. Znova mi přeběhl mráz po zádech – z toho hlasu je cítit tak velká bolest!

Blížím se ke studni, podvědomě vím, že bych měla následovat postavu před sebou, ale já se do té studny podívat musím! Chci se opřít o zárubeň a podívat dovnitř, jenže ruka se mi propadne do prázdna. Stačilo maličko a už už se v duchu vidím padat do černé hloubky. Zapotácela jsem se a honem chytám rovnováhu. Nakloním se a dívám do černočerné hlubiny. Zdá se mi, že dole vidím odlesk světla na vodě, ale dneska je zataženo. Přesto jako by tam něco bylo.

Jasně vidím světlejší místo někde, kde je asi hladina vody. Přimhuřuju oči a úporně zaostřuju. To, co zahlédnu, mi rozcvaká zuby v ještě zběsilejším staccatu. Myslím, že se dívám na téměř ponořené lidské tělo. Kdo to může být? Jímá mě z toho taková hrůza, že jsem úplně zapomněla na zvláštní postavu, která mě sem vylákala. Kam se asi ztratila?

Otočím se od studny a tím pohybem jako bych ji i s přístřeškem smazala z reálného světa. Stojím na holém prostranství a vidím, že tajemná postava se vrací zpátky k chalupě. Přidám do kroku a téměř utíkám po mokré trávě. Když doběhnu na kraj dvora, náhle se rozhrnou mraky a dvůr zalije bledé světlo. V tom se postava otočí a já pátrám po jejím obličeji.

Ne, to není možné...... Ten obličej já znám! To není možné! To  je přece...