Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Tichý děs. Půlnoční strašidelné počtení.

Bububu

Když mi volal kamarád Slávek, že konečně našel chalupu svých snů, měla jsem radost s ním. Už rok prolézá kdejaký web, hledá, kam by mohl zmizet z ruchu velkoměsta, a najednou taková úžasná nabídka.

„Prodám zařízenou chalupu v tichém venkovském prostředí.“ Slávek dlouho neváhal a chytil příležitost za pačesy. Než uběhlo pár týdnů, stal se šťastným majitelem. Za týden mi přišla pozvánka na veselou kolaudaci.

Tedy nejen mně, ale celé naší partě z kavárny „Na půli cesty“. Domluvila jsem se s Danou a Milanem, že mě vezmou s sebou, a tak jsem nakoupila několik lahví dobrého pití a v pátek přesně v pět jsem zvonila u Dany. Cestou jsme ještě nabrali Milana a Ríšu a proslýchalo se, že ještě po setmění dorazí Martina s Filipem.

Slávek nás přivítal a očividně byl rád, že se nás sešlo tolik. Něco se mi na něm nezdálo, ale myslela jsem, že měl dost starostí s naší sešlostí. Seděli jsme na verandě a živě debatovali. Jen Slávek byl pořád zaražený jako hřebík do zdi, až si ho Ríša s Milanem začali dobírat, že jako majitel realit je teď povznesený nad námi, obyčejnými smrtelníky.

děsSlávek se po nás nepřítomně rozhlédl a řekl: „Asi tomu nebudete věřit, ale dějí se tady divné věci. Jsem tu už týden, ale ještě jsem neměl ani jednu klidnou noc.“ Milan se zasmál: „Tak nám tu slečnu předveď, já na ni zapůsobím svým šarmem a uvidíš, že noci budou zase úplně klidné.“

„Nedělej si legraci!„ utrhnul se na něho Slávek. „Dějí se tady někdy podivné věci. Schválně přestaňte mluvit a poslouchejte!“ Všichni jsme zmlkli a nastražili uši. „Co blbneš?“ řekl Ríša, „vždyť nic neslyším!“ „Právě – vůbec nic není slyšet, to je to!“

Skutečně, normálně by byli slyšet ptáci nebo štěkání psů z vesnice, šumění lesa – cokoliv. Z toho dokonalého ticha mě až zamrazilo. Je to tu vlastně jako velký hřbitov. K nejbližšímu stavení je to nejméně půl kilometru a louka pod chalupou je plná pařezů ve vysoké trávě. V tomhle večerním šeru vypadají jako bizarní náhrobky. Dokonce je tu i skutečný lesní hřbitov, který tu zbyl po dávno zaniklé vsi.

„Jé to je bezva, půjdeme lovit bobříka odvahy?“ ozvalo se za námi. Všichni jsme sebou škubli, ale byli to Martina s Filipem, kteří dorazili zcela nepozorovaně. „Jó, o půlnoci jdeme!“ vykřikl Milan. „A hezky každý sám, ať to má atmosféru!“

„Já nikam nejdu,“ vypískla Dana. „To vám tady radši nachystám náhradní prádlo, až se vrátíte po…!“ Slávek jenom tiše vrtěl hlavou: „Já bych to ani nepokoušel...“ „Ty bábovko!“ smál se Milan. „Hele, za půl hodiny je hodina duchů a já jdu první!“

Úderem půlnoci vzal Milan do ruky láhev na cestu a vyrazil. Dívala jsem se za ním, jak v měsíčním světle přechází louku a mizí v nízkém porostu. Na naše volání, ať se vrátí a neblbne, jen mávl rukou. Všichni jsme zmlkli.

Od lesa se na louku tiše pokládal jemný mlžný opar a mně zničehonic přeběhl po holých rukou mráz. „Hele, kluci, pojďte za ním, mám divné tušení. Ať se mu nic nestane,“ zaprosila jsem. Kupodivu nikdo neprotestoval. Vzaliděs jsme si svetry a sešli dolů na louku. Mimoděk jsem vzala Slávka za ruku.

Když jsme byli tak uprostřed, Slávek mi ruku stiskl a ukázal k lesu. Tichem se ozvalo jemné klapání a podle lesa se sunul temný stín, který ze všeho nejvíc vypadal jako starý pohřební vůz bez koní. Zacvakaly mi zuby. Podle šepotu jsem zjistila, že to viděli i ostatní. Naše skupinka se semkla k sobě a Slávek nás tiše vedl.

Cesta lesem končila velkou mýtinou s polorozpadlými náhrobky a tmavou siluetou kaple. Najednou jsme zaslechli tiché psí zaskučení, které přešlo do zlověstného vytí. Z lesa kolem se ozývalo praskání, jakoby zvuk tisícerých nožek. Naskočila mi husí kůže a snažila jsem se proniknout šero mezi stromy.

I když byl úplněk, nebylo vidět vůbec nic. Jen já jsem všude okolo sebe cítila vánek, jako když okolo vás něco rychle proběhne. „Milane,“ zavolal pološeptem Filip. Nic! Rozhlédla jsem se. Zdálo se mi, že vidím pootevřenými dveřmi kaple podivné modré světlo. „Asi je v kapli,“ špitla jsem.

Když se dveře se skřípěnim otevřely, uviděli jsme u zdi Milanovu bezvládnou postavu a k mé hrůze se mu nad hlavou vznášel světlý jiskřivý opar, jako odcházející duše. Vykřikla jsem. V tu chvíli opar zmizel a z venku se opět ozvalo to ošklivé vytí, které znělo jako šílený smích. Zamrazilo mě až do konečků prstů. Roztřásla jsem se.

děsNajednou se za námi se skřípěním zabouchly dveře. Filip duchapřítomně rozsvítil zapalovač. Něco temného se odlouplo z vrchu dřevěné zvoničky, proletělo to mezi námi, až jsem slyšela náraz. Filip našel v koutě kus svíčky a rozsvítil ji.

Po místnosti zoufale poletoval velký netopýr, narážel do stěn, až našel vytlučené okno a my jsme uviděli jen jeho obrys proti měsíci. Sebrali jsme bezvládného Milana a dali se na ústup.

Když jsme ho později v chalupě probrali k vědomí, byl úplně střízlivý a odmítl nám říct, co se mu vlastně stalo. Jen mlčky kroutil hlavou. Od minulého týdne je zase k mání chalupa v tichém venkovském prostředí. A Milan? V jeho vlasech, černých jako uhel, je na pravém spánku šedivý pramínek.

Vikina


11.8.2006   Rubrika:   |   Komentářů 26   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,8/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Tichý děs. Půlnoční strašidelné počtení.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77047.
    Archiv anket.