Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naše škodovka projela poslední zatáčkou a otevřenými vraty vjela do dvora až k zápraží. Tak jsem konečně doma. Od mé poslední návštěvy se to tady hodně změnilo.

Zmizely tři schůdky na verandu a místo nich je tu šikmý nájezd až dovnitř. Taky ze dvora zmizel trávník a všude je nová zámková dlažba. Táta s mámou se opravdu snažili usnadnit mi nový život a asi je to taky dost stálo. Táta otevírá zavazadlový prostor a vyndavá z něho složený vozík. Rozloží ho, vezme mě do náruče a opatrně mě do něj posadí.

Sakra, mohli si s mamkou na stará kolena spokojeně užívat na venkově a osud jim na krk hodil dospělou dceru, která místo aby se o ně starala, sedí na invalidním vozíku a nohy, které obdivovali skoro všichni kluci ze vsi, má jako kus hadru. Táta okolo mě s hraným veselím pobíhá a volá na mamku: „Hele, že to tý naší holce ale sluší. To už není ta pobledlá princezna, za kterou jsme půl roku jezdili do nemocnice!“

Mamce trochu zaškubnou pokleslé koutky úst a statečně se pokouší o úsměv. „Ahoj Sašenko! To jsem ráda, že už jsi tady. Hele, něco pro tebe mám.“ A do klína mi položí cosi jako bílé chlupaté klubíčko. Ozve se zakníkání a z klubíčka na mě pohlédnou hnědé oči jako knoflíky a vyplázne se malý, růžový jazýček.

Jéééé! Teď se i mně trochu rozveselí oči a přitisknu k sobě teplé tělíčko. „To ti přinesl Michal Šulců, když se dozvěděl, že tu budeš zase s námi bydlet,“ říká máma. Míša. Soused přes ulici, kamarád z dětství a spolupachatel mnohých lotrovin. Na škole vyhlášený darebák a můj nejlepší přítel. Spoustu mých průšvihů dobrovolně vzal na svou kudrnatou hlavu a rány, které měly dopadnout na mne, schytalo jeho pozadí. Jakpak asi teď vypadá?

Když jsem v patnácti odcházela z domova studovat, bylo to takové hubené nic se spoustou černých, rozčepýřených vlasů, že jsem mu v žertu říkala obrácený vykřičník. Ještě chvíli jsme si občas napsali, ale upřímně řečeno – Míša na psaní moc nebyl a já si našla jiné zájmy a jiné kamarády. Po škole jsem si našla práci v Praze, podnik mi pronajal garsonku a Michal se z mého života vytratil.

Pak jsem se seznámila s Petrem, který v našem podniku dělal manažera, a než se mi stalo to neštěstí, chodili jsme spolu už tři roky. Občas jsem bydlela já u něj, občas on u mě, jezdili jsme spolu na dovolené k moři, chodili do kina a do divadla. Byli jsme hezký pár – on vyhlášený podnikový elegán a já, taková malá kopie Barbie v minisukni, vždy pečlivě upravená.

Zrovna jsme se vraceli z jednoho veselého večírku, když do nás plnou rychlostí najel osmnáctiletý kluk s půjčeným autem a dvěma promile alkoholu. Petr vyvázl jen s boulí a několika škrábanci, ale mě museli hasiči z auta vystříhat.

Když jsem se ráno probrala v nemocnici, měla jsem levou tvář zašitou deseti stehy, zlomenou ruku, ale nejhorší bylo, že moje výstavní nohy jako by patřily někomu jinému. Petr se dostavil třetí den s velkou a drahou kyticí. Snažil se, co mohl, ale jasně jsem na něm viděla rozčarování, když mi hleděl do tváře. Nemusel nic hrát, sama jsem v zrcátku viděla to, co ho určitě nenadchlo. Levou tvář hyzdí ošklivá jizva, kterou by možná vylepšila plastika, moje vlasy jsou na pravém spánku vyholené a pod očima fialové monokly.

Vlasy dorostou, monokly se ztratí, ale jizva bude ten osudný večer připomínat stále. Jeho oči se také stále vracely k mým bezvládným nohám, které ležely pod dekou jako kus cizího masa. Petrovy návštěvy v nemocnici byly stále řidší, a když jsem odjela na rehabilitační pobyt, ustaly úplně.

Mou garsonku rodiče pronajali, protože nastěhovat se do třináctého patra na satelitním pražském sídlišti byl očividný nesmysl. A tak jsem zpátky tady, kde jsem se narodila a prožila patnáct let života.

Bravurně najíždím s vozíkem až do chodby a zjišťuji, že i v domě proběhla rekonstrukce. Zmizely prahy a mým novým domovem se stává bývalá ložnice rodičů v přízemí. Na tu se proměnil můj pokojík v podkroví, ale tam by mě musel táta vynést. Sice mám mlhavou naději, že jednou možná udělám pár kroků, ale tomu, že ochrnutí je jen psychický blok, moc nevěřím. Vždyť jsem se v lázních tolik snažila! Hodiny úmorného cvičení a nic, bez výsledku.

Najednou se ozvou hlučné kroky a ve dveřích stane postava, která se téměř dotýká dveřního rámu a hlaholí: „Tak tě vítám doma, Ali!“ Nevěřícně mrkám, ale je to tak. Míša byl jediný, kdo zkracoval Alexandru na Ali, všichni ostatní mi říkali Saša.

Jenže tohle není ten Míša, kterého jsem znala. Když jsem odjížděla, byl to kluk jako všichni patnáctiletí. Tenhle Míša měří skoro dva metry, ramena má jako závodní plavec a černé kudrny mu spadají až pod ramena. Proti bílému tričku je vidět zbytek letního opálení, a vůbec – místo dětského kamaráda na mě zvědavě hledí hezký mladý muž. Na pohublých tvářích má včerejší strniště a z obličeje mu září medové oči. Když se do nich zahledím, jsou stále tytéž: s jiskřičkami obecního rošťáka.

Bez dlouhých cavyků říká: „Můžu vzít Ali na procházku? Aby viděla, jak to tady teď vypadá a tak.“ A aniž by čekal na odpověď, chytí držadla mého vozíku a zručně se mnou vyjede ven. „Počkej, já přece nemůžu jen tak!“ „No to máš pravdu,“ chytne z mého klína spící štěňátko a dá je do náruče mojí mamky. „Chci Ali ukázat něco zajímavého, paní Vášová. Budeme zpátky tak za hodinku.“ Chytne zase vozík a zabočí na prašnou cestu okolo plotu. „Kam jedeme?“ chci vědět. „Vím o něčem moc zajímavém, a jestli se nebojíš, uvidíš to na vlastní oči.“

Nebojím se a jsem zvědavá. O to víc, že cesta tvoří zkratku k rozvalinám místního hrádku. Co by tam asi tak mohlo být? Jako děti jsme rozvaliny prolezli snad tisíckrát a nic. A proč bych se měla bát?

Pokračování příště.....