Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dneska odpoledne se venku žení všichni čerti. Normální člověk by seděl někde v teple s hrnkem čaje, a já se musím tlouct tímhle nečasem, protože jsem slíbila, že na víkend přijedu k našim na chalupu. Do auta jsem naložila jen to nejnutnější a vyrazila hned z práce.

Jenže jen co jsem vyjela za Prahu, obloha se celá zatáhla a začalo hustě chumelit. Asi tak po hodině jízdy se přidaly poryvy větru a stěrače to moc nebraly. Když jsem přijela do podhůří, padl soumrak. Teda čert mi nakukal, abych jela už odpoledne. Mohla jsem jet ráno za světla, ale to ne. Už je tma a ve světlech reflektorů před sebou vidím jen bílou stěnu padajícího sněhu.

Musela jsem přibrzdit, abych viděla na ukazatel vedle silnice... No sláva, už jsem pod lesem. Ještě mě čeká mírné stoupání, ale za čtvrt hodinky už bych mohla být v teple u krbu, pozorovat praskající polena a vychutnávat si rodinnou atmosféru.

Asi budu muset nechat auto zkontrolovat v servisu. Zdá se mi, že nějak přestává jít topení. Taky v motoru několikrát podivně škytlo. To by tak scházelo, abych v tomhle nečase zůstala stát. Brrr! Když si představím, že bych musela jít dál pěšky, docela mě mrazí. Škyt... Už je to tu zas! Přidám plyn a přepnu na dálková světla. Kde už asi jsem? V téhle chumelenici není vidět vůbec nic. Když přepnu světla zpátky, zas vidím jen pár kroků před sebe. Pomalu jedu tam, kde tuším silnici.

Najednou se zableskne a zaburácí hrom. Zimní bouřka, tak to je to poslední, co mi chybělo. V autě je už opravdu zima. Na chvíli zastavím, natáhnu se na zadní sedadlo a nahmátnu kožíšek. V tu chvíli mi padne zrak na zadní okénko. V tom podivném pološeru se mi zdá, jako by za autem někdo stál. Mžourám na cosi jako rozmazanou postavu, ale když okno přejede stěrač, jako by tu postavu smáznul. Fuj, to jsem se lekla! Snad to byl jen nějaký stín.

Honem si natáhnu bundu a otočím klíčkem. Nic! A je to tady. Trochu prošlápnu plyn a snažím se znovu nastartovat. Motor zoufale zakvílí, ale není to nic platné. V tu chvíli je šlehající sníh znovu protnut bleskem a já vyjeknu. Přímo proti autu vidím podivný ponurý povoz.

S pomalým klapotem se vedle mého sune pohřební vůz, tažený černým koněm. Hlava se mu monotóně kývá ze strany na stranu a na ní má černý chochol. Na kozlíku mrkají dvě lucerny, v kterých hoří svíce. Kozlík je prázdný, oprať trčí ve vzduchu, jako by ji držela neviditelná ruka. V proskleném kočáře vidím rakev, na které leží kytice rudých růží, převázaných sametovou černou stuhou. Kromě temných úderů kopyt neslyším vůbec nic. Kočár se sune zcela neslyšně a kolem celého zjevení svítí slabounká, sinalá záře.

Sedím úplně ztuhle s rukama na volantu, bez schopnosti pohybu. Ach!!! Náhle se na sklo bočního okénka přitiskne zkřivená, rozšklebená tvář příšerného individua s černou kápí. Bílou vyzáblou rukou lomcuje dvířky auta. Krve by se ve mně nedořezal. Zjistila jsem, že celou dobu ječím, aniž bych o tom věděla, a nepřestávám, dokud mi celý pochmurný průvod nezmizí z dohledu.

V tu chvíli přestane padat sníh, jako když utne. Moje ochromení zmizí jako kouzlem a já znovu otočím klíčkem. Sláva!!! Motor z ničeho nic naskočí a já se rozjedu. Najednou funguje i topení a mně je hrozné vedro. Za chvíli už vidím vrata chalupy dokořán a vjíždím do dvora. Oddechnu si a nechci myslet na to, co jsem viděla na vlastní oči.

Zastavím a celá šťastná vyskočím za auta. To je divné, že mi nikdo nejde naproti... Rozhlížím se po dvoře a rozklepe mě zima a hrůza zároveň. Kromě mého vozu a auta rodičů je tu ještě jeden. Ne, to není možné! Ten třetí vůz je celý černý. Je pohřební....