Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je nás pět přátel a každé prázdniny jezdíme na Velký vandr. Loni jsme byli v jižních Čechách. Lokálka nás v devět večer vyplivla na maličkém venkovském nádraží, další spoje žádné. Rozhodli jsme se tu přenocovat. Ze všeho nejdřív jsme šli na náves do hospody, abychom od domorodců vyzvěděli, kde bychom mohli přespat.

V zakouřeném lokálu seděli nad teplajícím pivem tři místní štamgasti a hráli mariáš o sirky. V koutku pod věšákem byl takový zadumaný stařeček-sušinka. I v tom vedru měl na sobě takovou umolousanou kamizolu a na hlavě čepici, jako by se tu zapomněl z minulého století.

Dali jsme si jediné možné jídlo v tuhle dobu – utopence a malé pivo. Na radu mariášníků jsme se rozhodli postavit si stan u rybníka, který prý je nedaleko. Už bylo k půlnoci, když jsme došli k vodě. Nad hlavou nám zářily miliony hvězd a světlo bylo jako ve dne. Byl úplněk.

Za vodou se tyčila temná kostelní věž se zvonicí, dokonce jsme viděli i hřbitovní bránu. Nakonec jsme usoudili, že by byla škoda stavět stany, když je tak nádherná noc. Zalezli jsme do spacáků, ale nikomu se spát nechtělo. Vzduchem vonělo seno, od rybníka bylo slyšet skřehotání žab a občas šplouchla voda, jak se mrskla ryba na hladině.

Chvíli jsme si jen tak povídali, až někdo vytáhl první strašidelnou historku o zmizelém chlapci. Prý po něm zůstaly jen stopy, které najednou skončily na pusté pláni, jako by odletěl vzhůru. Pak si kamarád Jakub odskočil do rákosí, ale v tu ránu byl zpátky. „Viděli jste to taky?“ „Co?“ koukali jsme nechápavě. „No naproti v tom kostele! Za okny se pohybuje světlo!“ „Nestraš. To asi kostelník přepočítává svatý,“ smála se Lenka. „Ne, fakt! Svítí se tam!“ trval na svém Jakub.

Neochotně jsme se vymotali ze spacích pytlů a začali sledovat temnou siluetu naproti. Skutečně se zdálo, jako by se v jeho oknech pohybovalo světlo. „Pojďte se tam podívat. Třeba to jsou zloději. Chytíme je a budeme slavní a v novinách,“ navrhl Petr. „Teda já nikam nejdu!“ řekla Lenka. „No, jestli tady chceš zůstat sama, tak klidně, ale my jdem!“ zakončil Petr rázně.

Představa, že bychom zůstaly úplně samy, se zdála horší než dobrodružná výprava za záhadným světlem. A tak jsme všichni vzali baterky a vyrazili po rybniční hrázi. Když jsme došli ke kostelu, byl celý tmavý, nikde ani záblesk světla. Už jsem si chtěla z Jakuba dělat legraci, ale ve chvíli, kdy jsem posvítila na kostelní dveře, uviděla jsem stín, který přešel přes schodiště a zmizel v zavřených dveřích.

Zarazilo mě to, nemohl to být stín nikoho z nás, protože mezi mnou a dveřmi nikdo nestál. Přistoupila jsem blíž ke dveřím a ovanul mě studený vzduch. Zachvěla jsem se pocitem hrůzy, který na mě přímo z temné budovy vanul. Otočila jsem se, abych řekla ostatním, co jsem viděla, ale stála jsem tu úplně sama. Moji přátelé zmizeli, jako by je někdo odfoukl.

Měla jsem strach a přitom mě cosi neodolatelně táhlo dovnitř kostela. Když jsem sáhla na těžkou mosaznou kliku, zamrazilo mě až do morku kostí. Dveře se se skřípěním otevřely a já jsem vkročila dovnitř. Zachvěla jsem se děsem, protože z té temnoty jsem přímo cítila, jak na mě čiší zlo.

Prásk! Dveře se samy od sebe zabouchly. Vyjekla jsem. Otočila jsem se a snažila se je otevřít, ale klika držela ve vodorovné poloze, jako by ji z druhé strany kdosi držel. Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem volat, ale ze staženého hrdla mi nevyšel ani hlásek. Z rohu, kde jsem tušila sakristii, se začalo linout slabé oranžové světlo, které sílilo. Zároveň se odtud ozýval zvuk podobný řinčení mečů a praskání ohně.

Do toho všeho jsem slyšela žalostné výkřiky mnoha lidí. Zvědavost na chvíli zvítězila nad strachem a já jsem tiše došla až do výklenku. Na výjev, který se mi objevil před očima, do smrti nezapomenu. V místnosti se zoufale zmítala v plamenech skupinka lidí. Ženy, děti a starci...

Všude planuly hranice dřeva, které je před mýma očima spalovaly. Dívali se jakoby skrze mne. Byli zakrvácení a v roztrhaných šatech. Stála jsem jak přikovaná a sledovala to strašné divadlo. V tom se ze skupinky oddělil jeden stařec a hleděl přímo na mě temnýma očima z hlubokých důlků. Těm očím nešlo uniknout, přímo mě provrtávaly ledovým pohledem. Bože, on mě opravdu vidí!

Vypadá přesně jako ten stařík večer v hospodě! Natáhl skrze plameny hubenou, vyschlou ruku v cárech a chtěl mne vtáhnout dovnitř. Stála jsem jako hypnotizovaná, neschopná jakékoliv obrany. Když se mne dotknul, ruka byla studená, jako mrtvá. Tenké svraštělé prsty se mi zatnuly do rukávu a nezadržitelně mě vtahovaly do plamenů. Žár mi začal spalovat obličej. Nemohla jsem se nadechnout, dým, páchnoucí spálenou kůží, mě zalykal. Najednou mě pohltila milosrdná temnota a já jsem omdlela.

Když jsem se probudila, ležela jsem venku pod kostelními schody a na čele jsem měla krvácející ránu. Kamarádi se právě vrátili z průzkumu hřbitova, kde nenašli vůbec nic. O mně si mysleli, že jsem se prostě lekla a spadla ze schodů. Nebudu jim nikdy říkat, co jsem viděla. Mysleli by si, že jsem blázen.

V historických pramenech jsem se později dočetla, že kostel byl původně dřevěný. Za třicetileté války do něj nepřátelé nahnali všechny obyvatele vesnice a kostel zapálili. Nevyvázl nikdo. Všichni zemřeli ve strašlivých mukách. Ale já jsem se nezbláznila! Proč by druhý den byly moje šaty cítit spáleninou a proč toho staříka z hospody neviděl nikdo jiný než já?