Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Uf, tak jsem dorazila poslední várku dopisů a konečně zabouchla psací stůl. Když jsem vycházela z kanceláře, všude už bylo ticho. Zase jsem ve firmě zůstala poslední.

Pohled na hodinky mě ujistil, že v tuhle dobu v celém domě nenajdu ani uklízečku. Je jedenáct večer. Na celé chodbě místo normálního osvětlení mrzutě blikají jen taková nouzová světla, která osvítí sotva půl metru. Samozřejmě! Nějaký dobrák nechal v přízemí u výtahu otevřené dveře, protože ať tlačítko mačkám, jak chci, výtah se ani nehne.

Teď budu muset sejít patnáct pater po nouzovém schodišti. Nad dveřmi svítí nápis EXIT, což u mě spíše než východ evokuje základ slova exitus. Zrovna v noci to není moc povzbudivé. S povzdechem se tedy vydávám na cestu dolů.

Úzkým schodištěm se v tichu rozléhá jen klapot mých podpatků a je tu to depresivní šero. Z ničeho nic se ozve nepříjemné zabzučení, žárovky na stěnách dvakrát bliknou a najednou je na celém schodišti tma jako v pytli. No, čím dál tím lepší... Uvědomuji si, že celá budova je uzamčená a kartou si hlavní vchod asi neodemknu.

Zašátrám v kabelce pro mobil, abych zavolala dolů na recepci. Určitě tam bude jeden z těch mladých kluků z bezpečnostní služby a bude vědět, jak se mám dostat ven. Ach jo, po vyťukání čísla telefon dvakrát zazvonil a pak se vypnul. Mám vybitou baterii!

Bože, všechno se snad proti mně spiklo. Škrtnu tedy zapalovačem a zase se pomalu vydám na cestu. Když už mi zbývá odhadem tak osm pater, objeví se dole v hloubce slabé světélko.

Sláva, asi se přeci jen moje číslo objevilo na displeji dole na recepci a přichází vysvobození. Jenže to světlo je nějaké divné. Není to ani světlo baterky, ani zapalovače. Navíc neslyším žádné kroky. Když se nahnu přes zábradlí, vidím, jak se pomaloučku přelévá po schodišti a zvolna stoupá vzhůru. Je takové nepřirozeně nazelenalé a není to přímý paprsek. Jen se rozlévá podobně jako mlha. Zároveň nahoru stoupá nepříjemný chlad.

Zmocní se mě podivný pocit. Co to jen říkala bývalá sekretářka o těch dvou lidech, kteří zmizeli, když tu pracovali přes čas? Jeden údržbář a starý účetní, myslím. I když to vyšetřovala policie, nikdy se na nic nepřišlo.

To světlo už je o patro výš. Skutečně slyším něco jako těžký, chraptivý dech, nebo mi to jen přičarovaly rozbouřené myšlenky? Zatajím dech a pozorně naslouchám. Roztřásá mě chlad, nervozita i strach z neznámého. Světlo se pomalu vznáší blíž a blíž a už slyším i tiché šouravé kroky.

Přitisknu se k zábradlí a snažím se proniknout pohledem to podivné šero. Už je jen dvě patra pode mnou. Skoro nedýchám. Vidím, jak se zábradlí zachytí bledá, vyzáblá ruka. Leknu se a zapalovač mi vypadne z ruky. Jak padá a odráží se od schodů, ten zvuk se hlasitě rozléhá jako rány kladívkem. Přitisknu se ke vchodovým dveřím do patra a šátrám po klice. Nemohu ji najít. A světlo se stálé blíží. Už je na odpočívadle pode mnou. Už, už...... Každou chvíli se musí objevit jeho původce. Ach ne!

V mrtvolném světle vidím vyzáblou postavu, celou v černém. Teď, teď se musí pootočit a uvidím jí do obličeje. Třesu se hrůzou. Chraptivý dech se ozývá úplně zřetelně a teď se postava otáčí. „Ach...“ vydechnu přiškrceně. Ta osoba má bledý, vyzáblý obličej a... bože!!!

Obličej je jako lebka s hlubokými černými důlky místo očí. A důlky se dívají přímo na mne! To je...... Smrtihlav! Přichází blíž a blíž a najednou ke mně vztahuje hůlkovité ruce s prsty jako pařáty. Cítím ve vzduchu něco jako zvadlé květiny, hnilobu, smrt a zmar.

Moje roztřesená ruka stále šátrá po dveřích. Ve chvíli, kdy se mě pařát téměř dotkne, ve strašném obličeji se objeví vítězoslavný škleb a postava vydá dutý skřek. V tu chvíli konečně nahmatám kliku a uskočím za dveře. Honem je přibouchnu a celým tělem se o ně opřu. Naštěstí je tu i klíč. Jak jsem ještě přitisknutá, slyším za dveřmi sípavý chropot a drápy, jak skřípavě sjíždějí po dveřích. „My se ještě setkáme,“ zasyčí a pak je ticho.

Takové ticho, které přímo řve. I když se mi podlamují kolena, rozeběhnu se po chodbě a zkouším kliky. Povolí jen v kuchyňce. Zabouchnu za sebou dveře a otočím klíčem. Když si tam ráno odemkne uklízečka, sedím schoulená v koutě za skříní. Do rána mám hlavu bílou jako mléko.

*

Už měsíc jsem tady v sanatoriu. Chtěla bych to někomu říct, ale nemohu mluvit. Musím brát spoustu sedativ... Na uklidnění, které nepřichází. V noci jsou tu po chodbách slyšet podivné šouravé kroky. Já vím, kdo to je. Přišel si pro mne...