Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Buritto s Jihočeským žervé, fazolemi, hovězím ragú, avokádem a koriandrem

Mexická klasika s Jihočeským žervé od Madety. V tomto jednoduchém receptu nechybí kvalitní hovězí maso, mexické fazole nebo avokádo. Šmrnc mu dáte kořením Fajitas a koriandrem. Zarolujte si dnešní dokonalý oběd...

pošlete nám recept

Tajemství starého hřbitova. Díl třetí.

Tajemství starého hřbitova. Díl třetí.

Za záclonou vyšel neskutečně obrovský stříbrný měsíc. Do pokoje vrhá světlo jako obludný lampion. Předmětům v pokoji dává bizarní tvary a přímo uprostřed místnosti se chvěje podivný mlhavý útvar.

Celý je jakoby obkreslený stříbrnou tužkou a má tvar štíhlé ženské postavy v baletní pozici. Záda má prohnutá jako luk, hlavu zakloněnou, podpírá si ji rukama založenýma na zátylku. Vypadá jako živý obraz. Celou podivnou kompozici podkresluje chvějivý zvuk jakoby tisíců stříbrných zvonečků, vycházející ze zvonkohry. Ta však spočívá bez jediného zachvění...

Mrazí mě až do konečků prstů. Tisíce studených prstíčků mi běhají po páteři nahoru a dolů, jen stěží se nadechnu. Náhle celý obraz zmizí a pokoj je zase prázdný. Ohromeně zírám na prázdné místo. Ten přelud totiž znám. Minulý týden jsme podle Martininy fotografie z baletního tréninku nechali vyrobit sošku na pomník na hřbitově. V den pohřbu jsme ji postavili na sloupek pomníku hned vedle věčného světla. Teď se její přesná kopie ocitla v mém pokoji...

Nedovedu si to vysvětlit zrovna tak, jako když se podívám na displej mobilu, který se rozsvítil. Neslyšně na něm číslo po čísle naskakuje volání od Martiny. Když zmáčknu tlačítko a přiložím ho k uchu , slyším jen cosi jako tichý dech nebo vzdálený mořský příboj. „Haló, haló!“ hlas mi přeskakuje vzrušením i strachem.

Měsíc zašel za mrak a v pokoji je úplná tma. Mobil najednou zhasne a znovu se rozcinká zvonkohra. Připadám si jako blázen, když šeptám: „To jsi ty, Martinko?“ Pokojem zavane chladný vzduch, cíp měsíce vykoukne zpoza mraku a záclona se opět vzedme. Průvan rozhoupe fotografie v rámečcích na zdi, jeden spadne s třeskotem na stůl a sesune se podle zdi až na zem. Měsíční paprsek hodí na zeď stín předmětů, rozložených na psacím stole pod oknem. Podivnou souhrou náhod se na zdi vykreslí obrys podobný náhrobku.

To už je na mě moc! Natáhnu ruku a rozsvítím lampičku. Teplé světlo se rozlije místností a zaplaší všechny stíny. Ještě vstanu z postele a radši zavřu okno. Znovu vlezu do postele, přes lampu přehodím šátek a nechám ji svítit. Mobil radši schovám pod polštář a přitulím se k plyšovému pejskovi, který se mnou sdílí lůžko. Ještě stačím mrknout na budík – už jsou tři hodiny... V tu chvíli usnu hlubokým spánkem.  

Zlý budík drnčí, poskakuje na oprýskaném porcelánovém talířku a nemilosrdně mě vyhání z postele. Na přednáškách jsem celý den jako mátoha a ve dvě hodiny odpoledne to odpískám úplně.

Když zapínám mobil, vyskočí mi třikrát za sebou Kamilovo číslo. Chudák, asi mě potřeboval a zapomněl, že při přednášce telefon zásadně vypínám. Nakonec vyskočí i znak obálky a ve zprávě je Kamilův vzkaz: „Ve tři u Rytíře – nutné!“ . Nestačím se tedy ani stavit na koleji a vláčím batoh se skripty i do studentské hospůdky.

U stolu v rohu sedí celá sestava ze včerejška. Leoš s Petrem o čemsi živě diskutují a na lavici jsou podivné krabice a kufr. Vedle nich sedí zamlklý Kamil, mezi prsty drží zapálenou cigaretu, u které dlouhý váleček popela naznačuje, že z ní nikdo ani nepotáhl. Nepřítomně hledí před sebe.

Když ho pozdravím, škubne sebou a dívá se na mne, jako by mě viděl poprvé. „Hele, já jsem to nevydržel a klukům to řekl,“ povídá, „od té doby Petr něco mele o parapsychologii, Leoš se s ním hádá, že je to pavěda, a chtějí to jeden druhému dokázat.“ Šeptem mu líčím svůj zážitek z dnešní hřbitovnoci a on bledne čím dál tím víc. Nakonec mi na oplátku řekne, že zažil cosi podobného, včetně spadlé fotografie.

Mezitím se Petr s Leošem začali zvedat od stolu a Leoš vybafnul: „Tak jdete vy dva, nebo ne?“ Tázavě se dívám z jednoho na druhého. „Jedeme prozkoumat ten hřbitov, jestli tam opravdu straší. Petr o něm večer našel něco na internetu a od rána mi tvrdí, že mě přesvědčí, že věci mezi nebem a zemí existují. Teď, když zblbnul i Kamil, jdu je přesvědčit, že z fyzikálního hlediska je to prostě blbost. Mám na to i vybavení.“

Otvírá jednu krabici po druhé. Vidím fotoaparát, kameru a jakýsi divný přístroj v kufříku. „To je termovize, půjčil mi ji kámoš od policajtů. Tak jestli chcete, sbalte se a jedeme!“ Mám divné chvění okolo žaludku, ale když vidím Kamila přikyvovat, kývnu také. Jen si vymiňuji, že  zastavíme u koleje, abych se mohla převléknout do něčeho teplejšího a abych tam taky vyložila batoh se skripty.

Vletím do pokoje a horečně se chystám. Než se převléknu, stačí se uvařit voda na kafe do termosky. Ještě se shýbnu pod stůl pro fotografii, která tam v noci spadla. Jsme na ní všichni tři. Je z loňského léta, kdy ještě všechno bylo normální a svět byl pro nás dokořán.

Já a Martina jsme celé rozesmáté, každá z jedné strany zavěšená do Kamila. Vlasy nám vlají ve větru a Kamil má takový směšně udivený výraz. Z mého tehdejšího kluka, který to fotil, je vidět jen dlouhý stín. To je divné... Až teď jsem si všimla, že v dálce za postavou Martiny je vidět kus kostela. Co mě zaráží, je to, že přesně nad Martininou hlavou vykukuje z kostelní věže kříž. Mrazí mě při pomyšlení na znamení osudu. Jak to, že mě to nikdy nenapadlo?

Nemám ve zvyku prohlížet fotky tak podrobně a souvislosti mě nikdy nenapadly. Teď si všímám i toho, že pádem prasklo sklo a postava Martiny je prasklinou šikmo přeškrtnutá. Má snad i tohle něco znamenat? Honem zkoumám sebe i Kamila, ale nic nevidím. Jen vysoko nad námi dvěma letí dva ptáci bok po boku... Může to něco znamenat? Nevím.

Zdola už slyším netrpělivé troubení. „Vždyť už jdu,“ povzdechnu si. Venku je zase zachmuřená obloha, a když jsme zastavujeme u pumpy, začíná drobně poprchávat. U hřbitova už se šeřilo. Kluci vybalovali techniku a vesele se bavili.

V zápalu debaty si nemohli všimnout toho, co jsem okamžitě zaregistrovala já: kolem je naprosté ticho. Ani závan větru, šustot listí nebo hlas nějakého ptáka, prostě vůbec nic. Ticho mrtvé až zlověstné.

„Vrrrrrrrrrrrrrrzzzzzzz!“ ozval se do ticha příšerný skřípot. Petr se lekl tak, že upustil krabici. Obě křídla hřbitovních vrat se sama od sebe otevřela jako tlama, která se nás chystá pohltit. Smích a hovor jako by klukům zemřel v hrdle. Všichni jsme se rozechvěle podívali na houštinu náhrobních kamenů a křížů.

Tam..... tam někde na nás možná čeká vysvětlení, možná ještě větší záhada. Tiše jsme vstoupili na cestičku vysypanou pískem. Moje ruka instinktivně našla Kamilovu. To když se za námi vrata sama od sebe s děsivou ránou zabouchla jako dveře obrovské krypty...

Vikina

Tajemství starého hřbitova:


30.3.2007   Rubrika:   |   Komentářů 18   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Tajemství starého hřbitova. Díl třetí.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

    Anketa

    Covid

    Prodělali/y jste v uplynulém roce Covid?

    Celkem hlasovalo 77048.
    Archiv anket.