Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ty situace jsou velmi rozmanité, nelze dát jednoznačnou odpověď. Záleží na typu pachatele, na jakou oběť narazí a jak se to potom “slije” dohromady. Z výzkumů se zdá, že nejméně efektivní je “měkká strategie” – žebronění o slitování, naléhavé prošení o upuštění od trestného činu. Dobrou strategií je rozhodně útěk, pokud jsou podmínky pro únik do bezpečí, a přivolat pomoc. Účinný se zdá být i třeba šikovný verbální odpor.

Znám případ, kdy se muž hrubě dožadoval sexuálního kontaktu. Dívka mu navrhla, že by bylo lepší si zajít k ní na kolej, nechala ho stát před vrátnicí pod záminkou, že se domluví s recepční, aby ho pustila dovnitř. On tam skutečně poslušně počkal – až do příjezdu policistů. Tady měla dotyčná štěstí, narazila na tzv. kompenzujícího pachatele. Ten je v podstatě normální, chce uspokojit svou momentální sexuální potřebu, nemá v úmyslu použít hrubé násilí a ublížit. Pomoci ale mohou i zdánlivé maličkosti jako vykročení směrem k pachateli nebo jiný signál, že se oběť necítí jako chycená srna, mohou hrát v její prospěch. Chtěla bych zdůraznit, že to neplatí ve všech případech. Pokud se jedná o sériového znásilňovače, člověka násilného založení, který má s násilím zkušenosti, nebo alkoholizovaného pachatele, pak taková verbální strategie nepomůže.

V mnoha případech to cenu má, třeba ty již zmíněné kompenzující pachatele to může odradit, nejsou totiž ochotni překonávat nějaké zásadní překážky. U některých typů násilníků, jako jsou sexuální agresoři, nebo u deviantních pachatelů to ovšem může nastartovat osvědčený model konání s cílem oběť umlčet. Přitom může dojít u oběti i k vážnému poškození na zdraví nebo dokonce i k usmrcení, i takové případy se staly.

Myslím si, že přepadená oběť, ať už je to laik nebo odborník, v takové exponované situaci nemá šanci rozklíčovat pachatele. Doporučuji spoléhat na intuici. Pokud má přepadený intuitivní pocit, že se lze ubránit, měl by do toho jít. Co ale rozhodně není vhodné, je později připomínat oběti, že měla udělat to či ono. Že to, co udělala, nebylo správně aj. Cokoli, co vám pomůže přežít, je to nejlepší, co jste mohli udělat.

Já jsem se s tím osobně ve své praxi nesetkala, ale tenhle jev je popsán v odborné literatuře jako predestinovaná oběť. Pokud jde o násilí na ulici nebo třeba napadení ze strany někoho, kdo se pohybuje v blízkosti oběti, např. kolega, myslíme si, že může existovat něco jako rizikový faktor. Ten označujeme jako zvýšenou zranitelnost. Zdá se, že násilníci si troufnou na lehce dostupné oběti. Obrazně řečeno si je “přečtou” jako takové, které se nebudou bránit, nechají si vše pro sebe a tak dále.

Existují dva protichůdné názory. Podle prvního skutečně existuje něco takového jako osobnostní dispozice. Podle druhé teorie rizikový faktor vzniká jako následek našich životních osudů. Když máme například ženu, která se stala obětí násilného trestného činu, upozorňujeme ji, aby si po nějakou dobu dávala velký pozor. Taková žena totiž věnuje svou energii na to, aby se vyrovnala s tím, co se jí stalo, a neřeší tolik svou aktuální životní situaci. Pachatel ji může snadno identifikovat třeba v tramvaji jako roztržitou, pasivní, málo vzdorující, a to jsou přesně ty charakteristiky, které mu sedí.

V zítřejším vydání najdete pokračování rozhovoru s doc. Ludmilou Čírtkovou. Řeč bude i o tom, kde by měly oběti násilných trestných činů hledat pomoc…

Pro další informace : Bílý kruh bezpečí – www.bkb.cz

Na fotografii doc. Ludmila Čírtková.

Text a foto: