Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už samotný výraz nahání hrůzu. A není divu, to, co se za ním skrývá, hrůzné beze zbytku je.

Pokud chceme hovořit o ženské obřízce, musíme se napřed seznámit s několika jejími typy. Tím prvním a nejméně drastickým je sunna – klitoridotomie. Ten spočívá v odstranění či rozříznutí předkožky na klitorisu. Širší záběr má druhý typ obřízky – klitoridektomie. Jde o částečné nebo úplné odstranění vnější části klitorisu, předkožky a části či celých vnitřních stydkých pysků. S tímto druhem obřízky se můžeme setkat v subsaharské a východní Africe nebo na Arabském poloostrově. Nejhorší je typ třetí, tzv. infibulace nebo také faraónská obřízka. Ta obnáší odstranění všech vnějších genitálií – klitorisu, předkožky a vnějších a vnitřních stydkých pysků. Pochva je pak uzavřena sešitím tkáně. Aby ženy, nebo přesněji dívky (obřízka se nejčastěji provádí mezi čtvrtým a osmým rokem), dobře srostly, jsou jim často svázány nohy a  takto pak proleží čtyřicet dnů. Na odchod moči a menstruační krve je ponechán jen malý otvor. Před svatbou bývají obřezané nevěsty tzv. „otevřeny“ rozříznutím tkáně, které provádí buď porodní bába, nebo přímo manžel.

Ženskou obřízku praktikují v některých afrických zemích (Somálsko, Egypt, Súdán, Senegal, Sierra Leone, Nigérie, Ghana a další), ale také na Středním Východě (např. Jemen, Omán, Spojené arabské emiráty) a v některých částech Asie (Indonésie, Srí Lanka, Malajsie). V žádném případě nelze tvrdit, že obřízka je záležitost pouze islámu. Není to pravda, nejde o záležitost náboženství, ale „zvykové praxe dané kulturními a společenskými hodnotami a pověrami.“ (viz Alice Dvorská na www.feminismus.cz ). Řada zemí, v nichž má ženská obřízka svou tradici, už tento zákrok zakázala a jeho praktikování tvrdě trestá, přesto obřízku podstupují stále další dívky. S obřízkami se setkávají dokonce i vyspělé evropské země, a to v rámci přistěhovaleckých komunit, které zákrok provádějí ilegálně, nebo dívky posílají do rodných zemí.

A jaké jsou důvody pro zákrok, který dívku zmrzačí? Těch je mnoho. Někde má charakter rituálu uvádějícího děvče do dospělosti, někde je prováděn z údajně hygienických důvodů (neobřezané ženy se třeba nesmějí dotknout potravin nebo pitné vody), může být proveden kvůli omezení sexuální touhy u ženy a naopak zvýšení sexuálního prožitku u muže. Jedním z důvodů je také zajištění panenství, které je u nevěsty nutné – obřízka je tedy podmínkou vstupu do manželství, a to je často jedinou možností ženy, jak se ekonomicky zajistit.
Nejen důvody, ale také forma zákroku bývá příšerná. Obřízku provádějí nevzdělané, nicméně vážené ženy v nesterilních podmínkách jedinou žiletkou, starou břitvou, často jen nabroušeným kamenem. Proto hlavně infibulace často vede k infekcím, vykrvácení, přenosu HIV, komplikacím při porodu, ztížení menstruace a močení. Podle drtivé většiny odborníků vede také k omezení prožívání sexuální rozkoše. Zákrok má samozřejmě dopad i na psychiku dívky. Oběti zákroku utrpí vážná traumata, která mohou mít za následek změny chování –  tichost, poslušnost, zakřiknutost – vlastnosti hodnocené jako správný projev ženskosti.

Právě pro tragické následky a naprostou hrůzostrašnost zákroků přistoupila řada zemí k zákazu takových „operací“. Jiné země se snaží alespoň zajistit pro ně sterilní prostředí. Vzhledem k tomu, že legislativní řešení obřízky se většinou míjí účinkem, jedinou cestou je osvěta. Pokud chcete vědět víc, podívejte se například na www.tostan.org nebo www.feminismus.cz.

Waris Dirie: Květ pouště. Praha 2000; A. Dvorská: Fakta a mýty o ženské obřízce. www.feminismus.cz