Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Herečka Lenka Vlasáková už není jen křehká a bezbranná dívenka, jak ji známe z filmu Lea. Dnes překypuje energií – a s vnitřním nábojem ji uvidíme i v pražském Divadle Na Jezerce v Marberově dráždivé komedii Na dotek. Další postavy v Marberově komedii, která se ovšem nehodí pro dětské diváky, hrají Hřebejkovi oblíbenci Jiří Macháček, Marek Daniel a Kristýna Liška Boková. Lenku v této roli uvidíme poprvé 21. ledna.

„Je to krása!“ září Lenka. „Přestože budu zkoušet opravdu o dost kratší dobu než dva měsíce, když je moje premiéra tak blízko. S Markem Danielem a Jirkou Macháčkem se známe, ale ještě nikdy jsme společně nehráli, takže je to něžné, křehké poznávání. A jak Lenka vnímá postavu Anny? „Jako člověka, který v sobě má zápory i klady, jako my všichni. Neseme si v sobě i anděla, i toho ďábla. Myslím, že Anna jenom hledá a dost nemotorně se dostane do nějakých situací, z nichž se musí vymotat. A taky ji bolí, že se do nich dostala. Ta hra i ty postavy jsou jako sám život.“

Mladá herečka už před lety svým výkonem okouzlila a překvapila diváky i odborníky ztělesněním němé dívky Ley ve stejnojmenném filmu Ivana Fíly tak, že byla oceněna Českým lvem (1997). Herectví ji zaujalo, už když vyhrála konkurs do filmu režisérky V. Plívové-Šimkové Houpačka (1990). Poté byla přijata na DAMU. Na absolventské představení jejich ročníku, dramatizaci Dostojevského Idiota v režii Ondřeje Zajíce, dodnes vzpomínají všichni, kdo je viděli. Byl to silný ročník s Martinem Myšičkou, Sabinou Remundovou, Kristýnou Frejovou, Ondřejem Sokolem...

Lenka výtečně zahraje složité psychologické charaktery ve hrách Čechovových, Ibsenových, v dramatizacích Dostojevského. Mnozí si ji pamatují z angažmá v Rokoku, výrazné role ztvárnila i v dalších divadlech. Zájem vzbudila i její role Terezy ve filmu Paralelní světy (2001).

Rozhovor s Lenkou Vlasákovou

Natrvalo přebíráte roli Anny v Marberově hře Na dotek v pražském Divadle Na Jezerce. Máte za sebou spíše velké a náročné psychologické role v klasických dramatech i ve filmu. Tohle je ale zcela jiná práce.

Já si myslím, že v téhle hře jde také o vztahy a o lásku, o hledání lásky a nějakého životního smyslu, o nějakou životní cestu. Takže mi nepřipadá, že by se tolik lišila od her, v nichž jsem hrála. Navíc je současná, takže se v ní používá jiný jazyk, trochu drsnější, ale hraje se to moc hezky, moc se mi ta hra líbí.

Drsnost vám nevadí?

Ne, nevadí, vůbec ne. Nemyslím si totiž, že je to moc drsné. Zdá se mi to jen hodně otevřené a vlastně normální. V současné době se tak lidé mezi sebou baví a drsnosti bývá ve skutečnosti mnohem víc. Nejen ve vztazích, ale i v jazyce. Marberova hra je velmi intimní, jsou v ní vytaženy intimní scény z ložnic a pokojů. Že se to na jevištích dřív tolik neukazovalo, neznamená, že to tehdy neexistovalo.

Koho napadlo obsadit vás do té role?

To nevím. Ale zavolal mi to Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce. Nejsem nikde ve stálém angažmá, vybírám si role podle toho, zda mě zaujmou.

Jak jste se připravovala? Musí to být obtížná příprava při třech dětech. Máte na to nějakou metodu?

Nemám metodu. Vždycky postavu hledám, ptám se režiséra, co si o tom myslí, co chce sdělit tou kterou větou, tou kterou sécnou, co sdělit celou hrou. Hledám smysl své postavy vždycky i s partnerem. Nekopíruji vnější chování lidí, které potkávám nebo vidím kolem sebe. Samozřejmě si postavu Anny představuji, snažím se ji pochopit, porozumět jejímu myšlení, pochopit, proč v jisté situaci jedná právě tak, a ne jinak. Často pomůže, když si člověk vzpomene na podobnou situaci ze svého života, ale hlavně vycházím z textu a snažím se za něj proniknout, ptám se, proč je to tak vymyšlené a co která situace znamená. Mám ráda impulsy zvenčí, proto se hodně ptám režisérů, jak potřebují, aby postava fungovala vzhledem k celku.

Text je velmi úsporný až stručný, tím je podle mne obtížnější se do role vcítit. Vy ale máte průpravu z filmu Lea, kde jste musela vyjádřit všechno, aniž byste promluvila.

Myslím, že v tomto textu se úplně přesně řekne všechno, co se říct má. Je to takové plné, a to i tehdy, když se tam říká jenom „ano“ nebo „ne“, „půjdu“ nebo „nepůjdu“. V těch větách je celý svět.

Režisér Ondřej Zajíc vás výstižně charakterizoval slovem „citlivost“. Víte to o sobě?

Asi ano. Ale to neznamená, že jsem slabá. Mám v sobě velkou sílu.

Jak by ne, když máte a zvládáte tři děti! Přesto ale vypadáte jako křehká a zranitelná žena, kterou by muži rádi ochraňovali.

Já tak jenom působím. Velmi přesně vím, co chci.

Jak je možné se třemi dětmi zvládat herecké úkoly?

Moc mi pomáhá moje maminka a taky tchyně. Samozřejmě řadu rolí odmítám – jako například teď čtrnáctidenní natáčení v Thajsku. Neustále je to rozhodování, co převáží – matka, nebo herečka. Pro mě je teď příjemnější zkoušet v divadle než na čtrnáct dní dětem zmizet. Maxe, kterému je rok a čtyři měsíce, ještě kojím. Děti jsou pro mě na prvním místě, nakonec to vždycky vyhrajou.

Zahrajete si někdy na jevišti taky se svým životním partnerem hercem Janem Dolanským?

To by nám to musel někdo nabídnout! Však ono to někdy přijde...

Rozmlouvala Eva Jeníková