Italský bylinkový chléb

Italský bylinkový chléb

vynikající příloha k polévce...

pošlete nám recept

Adoptovali jsme čínské děvčátko

Adoptovali jsme čínské děvčátko

Čas od času vám představujeme zajímavé osudy některých našich čtenářek. Tentokrát jsme se virtuálně vypravili až do USA, kde žije naše čtenářka Helena. Kromě dvou synů patří do její rodiny i malé čínské děvčátko, které dostalo šanci prožít život plný lásky a něhy v náruči milujících rodičů. (O tragických osudech čínských holčiček jsme psali minulý týden v tomto článku.)

O tom, proč a jak se stali rodiči právě čínské holčičky, jak probíhalo adopční řízení, ale i o smutku, lásce a štěstí, je náš rozhovor.  

 

Jak ses vlastně dostala do Ameriky?

Při svém studijním pobytu angličtiny v USA v roce 2000 jsem se seznámila se svým manželem, o rok později jsem se přestěhovala i se svým tehdy čtrnáctiletým synem do Salt Lake City, kde jsem pracovala částečně v rámci Olympijských her a fashion. Staršímu synovi je nyní 20 let, mladšímu, narozenému v USA, jsou 4 roky, dcerka oslaví třetí narozeniny v červenci. Teď právě žijeme v Atlantě.


Měli jste už dvě děti, přesto jste se rozhodli k adopci. Proč jste si vybrali právě děvčátko z Číny?

gia - autickoVždycky jsem si přála mít dceru. Někoho, s kým budu sdílet svůj vztah k módě, umění, tanci... Po dvou porodech synů jsme se rozhodli adoptovat děvčátko. Vzhledem k tomu, že momentálně žijeme v USA, kde je mezinárodní adopce poměrně rozšířená, nebyl problém nalézt kontakty a agentury. Rozhodnutí pro adopci právě z Číny mělo své důvody: drogy a alkohol nejsou v této zemi a především na venkově rozšířeny, takže je tu vetší předpoklad k získání zdravého dítěte (na rozdíl od adopcí ze zemí východní Evropy), děti jsou po narození anonymně odkládány na veřejných místech (jinak by matky byly trestány vězením nebo ztrátou zaměstnání), nehrozí tedy nechtěný kontakt ze strany matky v budoucnu. Anonymita ale může přinést i problémy. Například v podobě genetických onemocnění, o kterých se my, nynější rodiče, prakticky nemáme možnost předem dozvědět. Vztah k tai-chi, zen, feng shui a vůbec k asijskému umění a stylu života už jen okrajově podpořil naše rozhodnutí.


Jak v takových případech probíhá adopční řízení? Vzhledem k postavení děvčátek v Číně bych řekla, že čínské úřady nebudou klást zbytečné překážky. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Adopční řízení je takové osmnáctiměsíční těhotenství. Vyberete si na základě několika informativních schůzek agenturu, která vám nejlépe vyhovuje. První podmínkou je, že musíte mít dostatek financí na absolvování celého procesu. Následují návštěvy sociální pracovnice, FBI, otisky prstů, nekonečně zdlouhavé papírování... Taková lustrace obou stran rodiny. U nás byl případ trošku složitější i tím, ze Gia je první čínské dítě vůbec, které bylo takto adoptováno českou maminkou, což vyžadovalo další dokumenty a ověřování.

Celý proces byl neskutečně frustrující a emotivní. Těhotná žena si díky rostoucímu bříšku užívá jakás takás privilegia – pozornost a sdílení ze strany okolí. Nastávající adoptivní matka je uzavřená do sebe, nanejvýš se může vyplakat manželovi na rameni, když je tíha čekání a nejistoty neúnosná. Po celou dobu jste v kontaktu s tzv. "yahoo groups", internetovými skupinami rodičů, kteří jsou ve stejné fázi procesu jako vy. Znamená to mimo jiné prokousávat se asi 200 emaily každý den, ovšem je to jediné spojení se zatím imaginárním dítětem, které na vás na druhém konci světa čeká. Spousta společných problémů a hlavně to sdílení.

Přibližně po 15 měsících přichází den D. Je to den, kdy agentura obdrží fotografie a základní dokumentaci dítěte, které vám čínští úředníci určili na základě vašich podrobných dokumentů a fotografií. Není žádná možnost, kromě zdravotních komplikací dítěte, toto gia - tatinekrozhodnuti změnit a "vybrat si" dítě jiné. A opět následuje množství dokumentů, očkování, udělení víza a cesta do Číny. Zhruba čtrnáctidenní pobyt, zběžná lékařská prohlídka dítěte, přísaha na americké ambasádě, americká víza pro děti a únavný let s novými potomky zpět do USA. Vypadá to celkem jednoduše, kdyby... Kdyby naši adopci nedoprovázel velký shluk dramatických událostí. Nebylo vůbec jisté, zda naše dcerka žije a zda se s ní vůbec někdy setkáme. Ale o tom napíšu podrobněji v příštím článku.

 

Jaké bylo první setkání s vaší dcerkou?

První den, kdy mi čínský úředník vložil do náruče patnáctiměsíční dcerku, jsme plakaly obě. Já dojetím a ona neskutečným strachem z té neznámé blonďaté paní, která mluví zvláštním jazykem a neustále opakuje jednu z natrénovaných frází: "Wo ai ni (mám tě moc ráda), beruško".

Několik dalších dní v hotelu mě dcerka naprosto odmítala, hlazení a polibky jí vůbec nic neříkaly, byla úplně citově vyprahlá a jako většina čínských holčiček se nechala oblékat a nosit jen manželem. Důvodem je, že tyto děti po ztrátě čínské matky – ať už v dětském domově nebo v náhradní rodině – nevěří ženám, a proto preferují muže.

Přestože jsem byla na takové situace teoreticky připravená, často jsem nedokázala potlačit slzy a bezmoc. Pomalu, pomaličku jsme se sbližovaly. Věděla jsem, že slova jí nic neříkají, proto jsem písničky jen broukala, nechala se odstrkovat a snažila se být trpělivá. Po našem příjezdu domů se dcerka změnila. Okamžitě se v našem domě zabydlela, jako by se tu narodila a nikdy neexistovala minulost před námi. Začala vyhledávat objetí a v krátké době jsem měla obrovské problémy se zády, protože jsem ji všude nosila jako malou opičku. Těžko popsat pocity toho úžasného naplnění, které se dostavily při srovnání se vztahem, budovaným s biologickými dětmi přirozeně od narození. Gia už po měsíci života s námi rozuměla jednoduchým příkazům a větám v češtině i v angličtině. Až jsem ji začala podezřívat, že v Číně absolvovala nějaké privátní hodiny výuky jazyků.

Ráda jí, nemusím zdůrazňovat, že na jídelníčku naší rodiny se velmi často objevuje rýže.

Její seznamováni s novými potravinami běžnými pro naše děti, jako jsou pomeranče, banány, kiwi, bylo vždycky až dojemné. Je zručná, chytrá, vytrvalá a velmi tvrdohlavá – tam, jak říká manžel, se objevují moje geny...:-) Ne všichni měli takové štěstí na "dokonalé dítě". Několik rodičů objevilo mentální zaostalost nebo vážné fyzické poruchy zdraví už den po předání dítěte. Zajímavé je, že lékařské zprávy těch dětí se o žádných defektech nezmiňovaly.


Jak přijalo holčičku vaše okolí, širší rodina atd.? 

gia spícíAdopcí čínského dítěte (či dítěte odlišného etnika) se člověk posune ve společnosti jaksi jinam. V USA je situace o to jednodušší, že zde žije více národností. Ztratila jsem i pár českých přátel. Jsou lidé, kteří se za každou cenu snaží najít důvod, proč jsme tento proces absolvovali, a kritizují a analyzují. Nevědí, jak reagovat. Možná není chyba jen v nich, ale v nedostatečné informovanosti a zkušenostech. Naše pohnutky byly prosté – chtěli jsme holčičku, a jestli jsme tím pomohli jednomu z milionu dětí nalézt rodinu, tím lépe.

Můj muž nejenže řešil vznikající a neustalé problémy okolo adopce s klidem, ale ještě mi byl velkou oporou. Moje úžasná maminka přijala zprávu o novém vnoučeti s radostí a začala konečně pokukovat v obchodech po panenkách...

No a pak tu jsou internetové kamarádky, s některými jsem se zatím v reálu nesetkala, ale dokázaly se mnou komunikovat a naslouchat.

Vzpomínám si na příhodu z nakupování: den po obdržení první fotografie naší dcerky jsem běžela do obchodu nakoupit maličkosti – sušenky, oblečení, hračky pro dětský domov v Číně. Byla jsem tak plná nových dojmů, že jsem se neudržela a neznámé paní stojící s dcerou vedle mě jsem ukázala fotky své nové dcerky. Zajíkala jsem se, jak jsem ze sebe rychle chrlila všechny informace, a ty dvě stály, usmívaly se a poslouchaly. Nakonec mě opravdu upřímně objaly, a dokonce i slzička ukápla...

Dnes se při procházkách s dcerkou stále setkávám s pohledy lidí. Někteří se i přímo zeptají, odkud malá je. Už jsem si zvykla. Je to, myslím, přirozené. Já rozdíly mezi námi nevidím, a lidé, kteří nás znají, už také ne. Pokud narazíš na rasové předsudky, to by možná byl spíš problém starší generace. S reakcí v Čechách se poprvé setkám příští týden, kdy letím s Giou navštívit rodiče. Uvidíme...

 

Když se tak díváš na svou dcerku, napadne tě někdy, co asi dělá její biologická matka? gia s braskou

Vytvořila jsem si představu, které chci věřit. Vidím čínskou maminku spící vyčerpáním po náročném porodu dcerky. Přísná tchyně, dohlížející na řád rodiny, tajně balí malé miminko a odnáší je do středu města k úřadu, kam se děti odkládají a kde byla nalezena i Gia. Obrovská bolest a bezmoc maminky, které následují po probuzení, musejí být děsivé. Je mi moc lito, že nemám žádnou možnost, jak jí dát zprávu, že ta malá holčička je teď šťastná, krásná, chytrá a má milující rodinu.


Mam tři děti. Dva syny se světlou pletí a neposednými vlasy, a dceru s přenádhernýma černýma očima. Miluji je všechny bez rozdílu. Je úplně jedno, jestli přišly na svět, jak my doma říkáme "z maminčina bříška", nebo "z maminčina srdíčka". Na tom přece vůbec nezáleží.

Děkuji za rozhovor.

O zkušenostech s adopcí své dcerky se Helena chystá napsat knihu. Knihu plnou naděje, zklamání, lásky i bolesti...

 

 

 

Fotografie: rodinný archiv

Vlevo nahoře: tzv. Referral photo. Jedna ze 3 fotografií, kterou zasílá agentura rodičům poté, co čínská strana rozhodne o přidělení konkrétního dítěte

Vpravo nahoře: táty se už nepustila…

Vlevo dole: druhý den, který strávila Gia s námi, vyčerpáním usnula

Vpravo dole: Gia dnes. Valentýnské foto s bráškou

Meryl


26.2.2007   Rubrika:   |   Komentářů 79   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Adoptovali jsme čínské děvčátko

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
valesovavera
valesovavera - 16.6.2007 11:54

smajlik - 76Já kdybych měla tu možnost bych to udělala taky. v

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpátky do školy

Měli jste ve škole radši písemné, nebo ústní zkoušení?

Celkem hlasovalo 5459.
Archiv anket.