Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jak ráda bych byla, kdybych o sobě mohla pronést tuto pochvalnou větu. Opravdu.

Umět řídit auto byl vždycky můj sen.

Jenže – člověk míní a životní okolnosti poněkud mění. Jako matka samoživitelka jsem měla jasno v tom, že přibrat si do péče ještě automobil prostě nezvládnu. A tak jsem dlouho zavrhovala i myšlenku na to, že bych se přihlásila do autoškoly a získala řidičský průkaz.

Až v mých pětatřiceti letech se situace změnila a naše rodinka se konečně rozrostla o mého přítele, který navíc vlastnil auto. To byla příležitost! Šance, že když si udělám řidičák, nebude tento ležet ladem a já budu pyšně brázdit pražské ulice, pevně svírajíc v rukou volant.

S vidinou, jak zkušeně usedám na to veledůležité místo v autě, suverénně zastrkuji klíčky do zapalování a bravurně startuji, jsem se přihlásila do autoškoly. Pravda, červíček pochybnosti trošku hlodal, nicméně jsem se konejšila tím, že zvládli jiní, zvládnu i já.

 

Kdybych já hloupá tehdy tušila, že to, že zvládli jiní, ještě nezaručuje, že skutečně zvládnu i já! Pravda, autoškolu jsem zmákla celkem v pohodě. Testy na plný počet bodů a jízdy hned na druhý pokus! Napoprvé se nepovedly nikoli mou vinou, ale můj nezdar způsobily zcela objektivní potíže, které donutily přísného policejního komisaře mi sdělit, ať si to přijdu střihnout za týden znovu.

Nechápala jsem, proč se mu nelíbilo mé rozjíždění na dvojku, panická snaha zacouvat mezi dvě stojící vozidla, a už vůbec mi nebylo jasné, proč mi vytýkal, že má jízda působila velmi přeopatrným, a tím pádem nejistým dojmem. Nikoho jsem nenabourala, na dvojku jsem se dokonce rozjela a mezi ta dvě auta jsem po několika dlouhých minutách skutečně nacouvala. A ani jsem neškrábla!

Při druhém pokusu jsem se tedy soustředila hlavně na to, abych za volantem působila suverénně jako těžký profík. V centru Prahy jsem zadupla pedál téměř až k podlaze a svištěla za mohutného deště jako oba bratři Schumacherové dohromady. Pravým okem jsem zaznamenala vyděšený obličej svého instruktora, který se mi snažil skrytou pantomimou vehementně naznačit, abych ubrala na razanci.

Než jsem stačila zareagovat, vyslal ke mně policejní komisař příkaz: „Na příští křižovatce zahneme doleva.“

Zkušeně jsem koukla do zrcátka, zjistila, že se „přeřadit“ do druhého pruhu zrovna nemůžu, a pomaličku ubírala plyn. Křižovatka se ale velmi rychle přiblížila a mé zařazení bylo stále nemožné: „Jedeme rovně,“ oznámila jsem suše a bez známky nervozity jsem přesvištěla křižovatku. „A kam to bude teď?“ Vážně nechápu, kde se ve mně vzala ta drzost.

„Najděte si někde místo a zaparkujte,“ sdělil mi bezvýrazně komisař.

A je to. V duchu jsem si spočítala, kolik mě autoškola stála peněz, času a nervů, kolik hodin jsem strávila šprtáním pravidel silničního provozu, a napadlo mě jediné: „Že jsem se na to nevykašlala. Kdybych se radši válela někde na kanapi!“ Loučila jsem se s vidinou nového, vonícího řidičského průkazu a hledala místo, kde se nadobro rozloučím se sedadlem řidiče.

Zastavila jsem a moje hraná suverenita zmizela jako hladové myšky ve spíži. Pokorně jsem čekala na ortel a byla připravena, že pokud budu vyzvána, abych si přišla jízdy střihnout potřetí, sbalím si saky paky a nikdo mě v těch končinách již nikdy neuvidí.

Policejní komisař dlouho přemýšlel a pak – pravděpodobně ze strachu, aby se mnou nemusel sedět v jednom autě znovu – pronesl památná slova: „Přijďte si v jedenáct hodin pro řidičský průkaz.“

Bingo! Mám to! Nevěřila jsem vlastním uším! Jsem prostě dobrá, dobrá, dobrá!

Když jsem později odcházela s ještě mokrým dokladem o způsobilosti řídit motorové vozidlo, cítila jsem se, jako kdybych právě absolvovala Harvard.

Doma jsem pyšně hodila na stůl svou právě nabytou chloubu a hned večer jsem předvedla, kterak umím bravurně řídit. Kromě toho, že má první jízda málem skončila bouračkou s policejním autem – čemuž zabránilo to, že mi na křižovatce chcípl motor a já jsem se prostě nerozjela – byla jsem se svým výkonem opravdu spokojená.

Po několika málo týdnech, během kterých jsem již zvládala dojet až na chatu a zařadit dokonce pátý rychlostní stupeň, ale postihly naši rodinu katastrofy. Jedna za druhou. Kromě jiného i krádež auta. To byla ztráta skutečně citelná a já jsem našeho plechového miláčka oplakala, jako by byl můj vlastní.

Poté následoval poměrně rychlý sled událostí, ve kterých hrála hlavní role auta. Abych to neprotahovala, během ani ne roku a půl jsme postupně přišli celkem o tři. Já jsem velmi, převelmi trpěla, pravidelně si prohlížela svůj zánovní řidičský průkaz a můj přítel cedil bezmocné slzy. Přece jen jako muž ty ztráty prožíval ještě více než já.

Nyní jsme již delší dobu opět pojízdní. Přesněji řečeno ON je již delší dobu opět pojízdný. Ze strachu, že já – léta pořádně nevyježděná způsobím nějakou další katastrofu a připravím ho o naši společnou krásnou vínovou Felicii – mě nechce pustit za volant. A já se přiznám, že po všech těch kalamitách o to ani nestojím. Protože jsem si prostě přestala věřit… A tak si sním svůj malý sen – pořídit si jednou své vlastní, malé, roztomilé, červené a voňavé autíčko. Moje. A pomalu, pomaličku se zase „vyjezdit“.

„Mami, a na co ty máš vlastně řidičský průkaz?“ zeptala se mě nedávno moje mladší dcera.

Hluboce jsem se zamyslela. Na co ho vlastně mám? Pracně získaný a v potu tváře vydobytý důkaz mých naprosto neochvějných schopností?

„No, víš… když jdu někdy na nějaký úřad a chtějí po mně druhý doklad totožnosti, tak vyndám občanku a řidičák,“ předhodila jsem dceři tento chabý argument.

A ptám se vás, milé čtenářky. Také máte některá ve svém osobním vlastnictví řidičský průkaz, který neslouží účelu, pro nějž je určen? A kdo za to může? Postěžujte si na ně! Tady můžete. :o))))

A nezapomeňte si přečíst, pokud jste tak již neučinily, příběh od Vikiny. Její článek s názvem „Dneska řídíš ty!“  je důkazem toho, že kromě takových nemehel, jako jsem já, jsou mezi Vámi i takové, které volantem vládnou suvérenně a neohroženě. Vikině zdar!