Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dnes mají školáci svůj významný den. Sice jen tak nějak polovičně významný, ale přesto. Pololetní vysvědčení událostí rozhodně je. Přinesou vám domů černé na bílém zhodnocení svého pětiměsíčního snažení ve školních škamnách.

Nebojte, nebudu zde moralizovat a psát již stokrát řečené rady na téma "Nebijte je, nekřičte na ně, nelámejte nad nimi hůl...". Myslím, že každý normální rodič tohle všechno ví. Vystresované a ponížené dítko se málokdy zmůže na nějaké radikální zlepšení svých poněkud horších výsledků.

Lepší než mravokárné řeči typu „nikam to nedotáhneš“ a „co z tebe proboha bude“ je pozitivní motivace.

Vzpomněla jsem si na svou babičku Aničku. Díky ní a její nesmírné trpělivosti a laskavosti jsem získala lásku ke knihám. To bylo tak....

Po ukončení první třídy jsem trávila prázdniny právě u babičky Aničky. Kromě naprosto dokonalé volnosti, která byla pouze mírně korigována laskavým, starostlivým dohledem, jsme trávily hodně času povídáním. Měly jsme k sobě opravdu velmi blízko.

Babička byla velká a vášnivá čtenářka a pravděpodobně jí v hlavě hlodal červíček, kterak mě, malého špunta a sedmileté nedochůdče, přivést k poznání krás literatury. I vylovila ze své knihovny knížku Neuvěřitelná dobrodružství mudrce Ezopa a poprosila mě, jestli bych jí z té knížky kousek nepřečetla.

Co bych pro babičku neudělala. Začala jsem slabikovat a ztěžka se prokousávat textem. Babička poctivě poslouchala, a když jsem po chvíli skončila, pochválila mě, jak pěkně jsem četla.

Dýchánky s knížkou se pak staly pravidelnou součástí mých prázdninových dní. Četla jsem, když babička vařila, když mi šila nové šaty anebo jen tak. Sedla si do křesla, uvařila kafíčko a poprosila zase o kousek. A nikdy mě nezapomněla pochválit. Ani jednou se nestalo, že by mi řekla: "Musíš se zlepšit, ještě to není ono, musíš pilně trénovat." Ne ne. Mé ztuhlé slabikování bylo vždy oceněno tak, jako bych byla školený předčitatel.

Výsledkem této babiččiny finty bylo, že jsem na konci prázdnin četla naprosto plynule a po celou dobu školní docházky jsem pak byla vyhledávanou interpretkou, pokud měl někdo při hodině číst nahlas.

A láska ke knížkám mi samozřejmě zůstala. Vím, komu za to vděčím, a vím, že své babičce nikdy nemůžu splatit to, co pro mě udělala. Protože si myslím, že tehdy, v roce 1969, položila základy tomu, co dělám dnes.... Díky, babičko.

A mám k vám prosbu.... Zkuste to se svými dětmi také tak. Třeba se budete divit, co dokáže pochvala i ve chvíli, kdy není tak úplně zasloužená. Když se vám budou do úst drát věty o poctivé práci, dobrých známkách a důležitosti vzdělání, spolkněte je a místo toho řekněte: „Moc pěkné. Jsi moc šikovný, krásně se ti to povedlo.“ A řekněte to i ve chvíli, kdy si to tak úplně nemyslíte. Protože ta slova dokáží divy. A vaše děti pak na tyto chvíle budou vzpomínat se stejnou vděčností a láskou, jako vzpomínám já na svou babičku.

Přivítejte proto dnes své děti s otevřenou náručí, s pochopením a s láskou. Zaslouží si to.

Děkuji vám i za ně.