Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stalo se vám někdy, že jste totálně a absolutně neodhadli, jaké oblečení zvolit pro danou příležitost? Že jste se někde objevili a vzbudili jste skryté či otevřené úsměvy nebo udivené pohledy?

Mně ano. Před asi devíti lety jsem dostala od kolegyně lístky na hudební akci. Kdybyste mě zabili, už si nevzpomenu, co to tehdy bylo. Nejsem zrovna hudebně vzdělaná a ve všech těch nových skupinách a žánrech se orientuji velmi špatně, takže není divu, že se mi to vykouřilo z hlavy. Pravda ovšem ale také je, že ani tehdy jsem vlastně vůbec netušila, na co jdu.

Vstupenka se tvářila honosně, zvala na hudební odpoledne v příjemném prostředí jednoho smíchovského klubu…. A podle cifry, která na ní byla uvedena, to rozhodně žádná láce nebyla.

„To se ti bude určitě líbit, já bych šla, ale něco mi do toho vlezlo, víš,“ ujišťovala mě kolegyně a já dodnes nevím, jestli to byl z její strany kanadský žertík, nebo jestli předpokládala, že má inteligence je na trochu vyšší úrovni. V tom případě byl její odhad mého IQ absolutně mimo.

Nadšeně jsem předložila lístky doma svému stejně hudebně nepolíbenému příteli a oba jsme se rozhodli, že s tou svou muzikantskou ignorací něco uděláme a do klubu zajdeme, abychom už konečně přestali být za ty neznalé.

V neděli dopoledne jsem se začala připravovat. Moc jsem se těšila. Když došlo na to, co si vezmu na sebe, prohrábla jsem skříň a vyndala tmavou sukni, světlou halenkou s tenkou mašličkou u krku (!!!), pečlivě jsem se nalíčila a učesala a šla zkontrolovat přítele, kterak si s odíváním počíná on. K mému uspokojení si oblékl černé kalhoty, krémovou košili, uvázal kravatu a nahodil sáčko. Slušelo nám to moc. Dokonale sladěná dvojice dvou navoněných, nažehlených, omašličkovaných a okravatovaných debílků. Tak to alespoň vidím dnes. Tehdy jsem byla s výstupní kontrolou naší garderoby náramně spokojená.

A vyrazili jsme. Klub jsme našli bez problémů a vstoupili dovnitř. Hned u vchodu nás zarazilo, že se odněkud z hloubi země line jakási těžko identifikovatelná hudební směs. Nicméně – vstupenka hovořila jasně a směrové šipky nás neomylně vedly přímo do centra dění. Kráčeli jsme po schodech dolů, a čím níže jsme sestupovali, tím jsme se začínali cítit nejistěji. Schody byly obleženy podivnými exotickými zjevy s dredy na hlavě, pokuřujícími cosi velmi smradlavého…

Já mám v takových situacích tu varovnou kontrolku trošku opožděnou, takže jsem ještě pobízela svého přítele, který již čul nějakou zradu a jeho krok se zpomaloval a zpomaloval...

Konečně jsme stanuli v na místě. A i mně došlo, že se svou růžovou halenkou a mašličkou u krku jsem to těžce nezvládla. A to prosím zcela pomíjím věk.

Totiž, když jsme vešli dovnitř, upřely se na nás desítky párů více či méně zkouřených očí, které ovšem měly ještě stále dost síly na to, aby zvládly vyjádřit údiv. Dokonce jsem v nich mohla číst: „Co to je, tohleto? Co to sem přišlo za maškary?“ Nikdo z nich se ovšem ani neusmál. Sem tam si někdo prohrábl své dredy, případně přihladil barevného kohouta na hlavě a potáhl z cigára. Všichni bez výjimky byli oblečení do černého, různě vytahaného oblečení.

Chvíli jsme tak stáli v němé konfrontaci s tímto bezprostředním mládím. Ač mi bylo tehdy pouhých 35 let, uvědomila jsem si obrovskou tíhu těch tří křížků, které nosím na svém hřbetě.

Když nám mozek celou tu právě prožitou informaci beze zbytku zpracoval, otočila jsem svůj dokonale nalíčený obličej ke svému do hladka oholenému příteli a pronesla jsem: „Tak asi půjdem, že?“ „Myslím, že asi jo,“ odvětil suše s kamenným výrazem. Obrátili jsme se k odchodu a konečně přestali být zajímaví pro všechny ty tlustě černě nalíčené oči dívek a zakalené pohledy mladíků.

A tak skončila naše upřímná a opravdová touha doplnit si hudební vzdělání. Když jsme pak dojeli domů a trochu ten trapas vydýchali, smáli jsme se tak, že jsme nemohli přestat.

A co vy? Máte také nějaký podobný trapas? Stalo se přímo vám, že jste neodhadli garderóbu, nebo jste viděli někoho, kdo to nezvládl a vzbudil svým oblečením údiv, úsměv či dokonce pohoršení?