Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před každým odjezdem kamkoliv bylo u nás doma dusno. Takové, že by se dalo krájet. Jeho strůjcem byl náš tatínek. Už jako malé dítě jsem ho podezírala, že si v něm libuje a vyrábí ho záměrně. Sám před sebou se určitě cítil velmi dobře. Pasoval se do role jakési nadpozemské bytosti, která všechno zvládne bez zádrhelů a nepředvídaných událostí. Vše mu klapalo jako na drátkách a se špatně skrývanou rozladěností pohlížel na mou přízemní maminku, která na rozdíl od něj kmitala po bytě oblečená jen do kombiné a balila poslední věci na cestu.

Bylo jedno, zda jsme odjížděli na čtrnáctidenní dovolenou či na odpolední výlet. Poslední chvíle před startem se sobě podobaly jako vejce vejci. Tatínek vstal, umyl se, zkonzumoval připravenou snídani, oblékl se a prohlásil, že je připravený na cestu a kde to vázne.

Maminka uklízela nádobí ze stolu (později jsem tuto povinnost převzala já), mazala chleby na cestu, krájela rajčata a okurky, házela do tašek láhve s pitím, otvíráky na konzervy, pláštěnky a rezervní oblečení. Fofrem zaplula do koupelny, kde se učesala, honem na sebe hodila připravené šatstvo... To vše doprovázely monotónní litanie našeho otce: „Nechápu, proč si všechno nepřipravíš večer. Já jsem si všechno udělal předem a teď jsem v klidu. Kdybys to tak udělala taky, nemusela bys tu teď takhle pobíhat. Já čekám...!“ A aby zdůraznil naléhavost svého prohlášení, vytrvale stál v předsíni s jednou rukou na klice.

Provinilá maminka v zájmu rodinného klidu spolkla připomínku o tom, jak do noci smažila řízky, žehlila poslední kousky na cestu, vytvářela květinám dostatečnou zálivku a pak z posledních sil sbalila celé tři čtvrtiny věcí. Než ji sklátilo totální bezvědomí, měla dobrý pocit, že ráno už ji čeká jen pár drobností.

Z dobrého pocitu ji tatínek pokaždé spolehlivě vyvedl, když jí mezi řádky sdělil, že by mohla dávat školení ze špatné organizace práce.

Předstartovní dusno bylo vždy zakončeno sedánkem v autě. Táta a my dvě děti jsme již naskládali všechny věci do kufru a usadili jsme se na místa. Otec začal hypnotizovat vchod do domu s nadějí, že se v něm maminka každou chvíli objeví. Musím říct, že byla spolehlivá, objevila se vždycky. Někdy po minutě, někdy po čtvrt hodině. Na tom však nezáleželo; při nastupování do auta pravidelně schytala poslední dávku: „To je děsný, tohleto. Už tady čekáme jakou dobu. Cos tam, prosím tě, tak dlouho dělala?“ Nebesky trpělivá maminka zakolísala v předsevzetí nekazit nám dovolenou hned v úvodu a s ledovým klidem procedila mezi zuby, že ještě zkontrolovala plyn a vodu a všechny možné přívody a odvody, které by mohly v době naší nepřítomnosti nadělat v bytě nějakou paseku. „To jsi mohla mít hotové už dávno!“

Poté se ozval zvuk motoru a po prvním ujetém kilometru byly všechny odjezdové neshody zapomenuty. Svorně a optimisticky jsme vyráželi vstříc novým zážitkům. Abych tatínkovi nekřivdila, musím říct, že tato „odjezdová úchylka" byla jen jedna z mála, jimiž trpěl. V jiných situacích měl obrovskou trpělivost a pochopení.

Ač tedy nakonec všechno dobře dopadlo, jako dítě a dospívající děvče jsem odjížděcí manévry nesnášela. Dlouho jsem si myslela, že to takhle vypadá všude, až mne z bludu vyvedl můj současný přítel. Balení a odjezdy kdykoli a kamkoli se u nás obejdou bez jediného nerváku. A když nastane chvíle, že on už je v plné zbroji a mohl by si stoupnout ke klice, zkontroluje, jak jsem na tom já. Jakmile zaznamená mou mokrou hlavu, nedostatečné oblečení, případně pracovní zápal v balení, vezme si do ruky kytaru a s absolutním klidem pronese: „Až budeš, tak mi řekni.“ A já vím, že se nemusím nervovat a spěchat. Prostě pohoda.

Blíží se čas dovolených. Těšíte se? A patří balení a cestovní horečka k vašim nočním můrám? Máte doma také někoho, kdo buzeruje, či naopak úplně zbytečně zdržuje? Patříte k těm, kteří stojí v pozoru dávno před prvním kohoutím zakokrháním? Anebo je pro vás absolutně nemožné dodržet naplánovaný čas odjezdu? Nebo patříte k těm šťastlivcům, kterým se kalamitní a adrenalinové situace při odjezdech vyhýbají?