Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Filipojakubská noc se blíží, na návrší řady měst a vesnic znovu zaplanou ohnivé hranice, ožije dávný zvyk pálení čarodějnic. Z generace na generaci tak přecházejí tyto lidové rituály plné veselí a zejména dětské nespoutanosti, a nikoho přitom už ani nenapadne, jak hluboká tragika tkví v jejich podstatě – že vlastně jde o symbolickou stylizaci dávných inkvizičních poprav.

Právě v tom spočívá paradoxnost celé věci. Neboť to, co se dosud napodobuje jako projev radosti, naši dávní předkové prožívali jako reálnou skutečnost. Přesvědčení o existenci čarodějnictví a kouzelnictví bylo ve své době součástí trestního práva. Roku 1708 vešlo u nás v platnost tzv. Nové právo útrpné a hrdelní pro království české, markrabství moravské a knížectví slezské. Zákoník byl pak uplatňován řadu desetiletí a je jistě poučné citovat z něj alespoň několik ustanovení. V článku 19 se výslovně stanoví trest smrti za „kouzelnictví, hádání, hrncův kopání, takovýchto do studnic uvrhování a čarodějné střílení“. Dále se v příslušném článku uvádí, že u podezřelých osob je třeba zjistit, zda svůj závazek se zlým duchem učinili písemně či ústně a zda se zlým mocnostem poddali dobrovolně.

A tak poetická iluze, kterou známe z lidového zvyku pálení čarodějnic, ale stejně tak z pohádek a pověstí, rázem mizí a obsah soudní praxe, ale i samotných příběhů nabývá nečekaně reálný kontext.

Lze uvést takový příklad, stal se roku 1681 na panství v Jevišovicích u Znojma.

Tamější pastýř Tomáš Chvátala se před inkvizičním tribunálem zodpovídal za ilegální spojení s temnou mocí. Z oficiálně podané obžaloby vyplývalo několik vážných podezření. Především že na Moravu přivolal velké sucho a že se pak proměňoval ve vlka, který okolí působil velké škody. 

Na otázku vyšetřovatele, zda umí zahánět déšť, odpověděl: „Ano, umím. Činím tak bičem, který natřu bylinou zvanou dikvant. Když takovým bičem třikrát zapráskám, bouře a déšť okamžitě ustane.“

Otázka vyšetřovatele: „Jak ses setkal s černým mužem, který ti takovou moc dal?“

Odpověď: „ Před dvěma roky jsem se během filipojakubské noci vracel domů a cestou mě zastavil duch zvaný Koštiště. Tomu jsem se poddal a zapsal jsem se mu svou krví. Učinil jsem tak mosaznou lžící. Zlý duch, který se mnou hovořil, byl dobře ustrojen, seděl na koni, měl vysoké boty a ostruhy.“

Otázka vyšetřovatele: „ Jakou odměnu ti za to slíbil?“

Odpověď: „Slíbil, že se o mě dobře postará až do smrti. Dostal jsem od něj moc čarovat, proměňovat se v cokoli, třeba v myš nebo jakoukoli havěť.“

Otázka vyšetřovatele: „Účastnil ses ještě s jinými čaroději filipojakubských slavností na nějakém rejdišti?“

Odpověď: „Ano, každoročně na Petrových kamenech. Hodně se tam vždy pilo a tancovalo. Mým úkolem bylo nosit putny, do kterých čarodějnice házely odpady z prahů a dveří.“

Otázka vyšetřovatele: „Umíš se proměnit ve vlka a páchat přitom škody, kdykoli se ti zachce?“

Odpověď: „Ano, umím. Jednou jsem se tak proměnil ve vlka v Plavči a páchal jsem přitom škody tím, že jsem pokousal celé stádo ovcí.“ Otázka vyšetřovatele: „Popiš, jak se v takového vlka proměňuješ.“

Odpověď: „Jdu pod širé nebe, učiním přemet, čert mně pomůže a už je ze mě vlk.“

Otázka vyšetřovatele: „Může se tak ve vlka proměnit každý člověk?“

Odpověď: „ Ne. To může jenom ten, kdo se upsal čertu.“

Kdybychom neměli na paměti, že jde o odpovědi z oficiálního soudního protokolu, vyřčené ovšem ve smrtelné předtuše a s vědomím, že jejich nesmyslnost a fantastičnost obviněného uchrání pouze před dalším mučením, nikoli však před krutou smrtí upálením, mohli bychom se domnívat, že čteme nějakou pohádku. Ostatně kolik existuje příběhů se stejnou dějovou osnovou, na jaké byl zbudován tento chatrný text soudního protokolu. O kouzelnících, kteří dovedou zahánět déšť a bouři, nebo je přivolávat? A jak jinak se děje v pohádkách a pověstech uzavření smlouvy mezi pozemšťanem a pekelníkem, než ve způsobu, který líčil Tomáš Chvátala?
Jenže má vůbec smysl tohle všechno si připomínat během nadcházející filipojakubské noci - v záři planoucích ohňů? Tragika bolesti se přece už dávno rozplynula a pálení čarodějnic je jen časem veselí a radosti ze života. Tím víc, že noc, kdy se tak děje, je zároveň předzvěstí nejkrásnějšího měsíce roku, května. Po celá staletí se tak děje, a mělo by tomu být i nadále. 

Článek je převzatý z Knihovnického zpravodaje Vysočina.