Rozvrzaná postel a oprýskané hrnky. Hlavně že se máme rádi.
„Máme novou televizi. Toshibu. Přijď večer na kafe, ukážu ti ji.“ Jasně, že přijdu. Se sídlištními kámoškami jsme si v dobách mateřské dovolené vzájemně předváděly, jak se nám utěšeně rozrůstá zařízení domácnosti.
A že bylo co předvádět. Každý nový kousek jsme si považovaly a chovaly ho v náležité úctě. Zařizování prvního domova a vlastní domácnosti má své kouzlo a vůbec nevadí, že všechno není hned přesně podle našich představ.
A to v osmdesátých letech skutečně nebylo. Když už se mladé rodině podařil ten zázrak, že získala nějaký byt (jakýkoli, hlavně že je náš), znamenalo to pravé terno. Novomanžel se většinou s vervou vrhnul do oprav, úprav a dostupných rekonstrukcí, jeho protějšek pak do shánění zařízení.
Stejně na tom byla i Zuzana, která měla děsnou touhu pochlubit se mi novou Toshibou. Byla v pátém měsíci těhotenství a před třemi týdny se konečně nastěhovali do svého. Pravda, vrtalo mi v hlavě hned několik otázek: kde se jim, sakra, podařilo sehnat takovou televizi, když známé v elektru, pokud jsem věděla, neměli. A proč si kupovali hned tak drahou televizi, když dosud nemají ani koberce, sedí na gauči po pratetičce a ledničku si vypůjčili od rodičů z chalupy. Záhada byla vysvětlena při mé večerní návštěvě: na staré skříňce po dědečkovi se majestátně skvěla avizovaná Toshiba. Obrovská bedna, která vypadala jako televize, ovšem nejméně z předminulého století.
„Tak to je naše Toshiba,“ vydechla Zuzka s velkou hrdostí v hlase. Ukazovala na to obrovitánské monstrum gestem, jako by přede mnou právě otvírala kufr s miliónem. „Hned ti předvedu, jak krásně hraje.“ Po těchto slovech zmáčkla příslušný čudlík. Nic se nedělo. „Nehraje,“ konstatovala jsem zklamaně. „Hraje, musíme vydržet, vždycky jí to chvíli trvá, než se nahřeje.“ Po asi pěti minutách začalo z obrazovky problikávat něco jako světlo. „Vidíš? Hraje!“ triumfovala Zuzka. Po dalších pěti minutách se světlo rozzářilo a objevil se právě vysílaný program. Černobílý obraz byl mohutně prokládán pruhy, které se v neskutečně rychlých intervalech přesouvaly zdola nahoru. Zuzka vstala a uštědřila Toshibě několik mohutných úderů. Pruhy zmizely.
Usadily jsme se na rozvrzaný gauč a společně zíraly na ten „zázrak“, jako bychom nikdy v životě neviděly televizi. „Tak my už máme i televizi,“ pronesla Zuzana dojatě, pohladila si bříško a s láskou se rozhlédla po jejich příbytku...
Také si občas vzpomenete na začátky společného soužití se svým vyvoleným? Na první „manželskou“ postel, oprýskané talíře a hrnky bez ucha... Na tu radost, když jste šli poprvé nakupovat něco opravdu nového? I když to byla jen záclona nebo předložka do koupelny? Ty nedokonalé a velmi skromné začátky měly něco do sebe, viďte?
31.10.2007 Rubrika: | Komentářů 24 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rozvrzaná postel a oprýskané hrnky. Hlavně že se máme rádi.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
My asi půl roka dozadu taky objednávali novou postel, skvělou od Tropica http://www.matracetropico.cz/tropico-continental-puredesign.html a taky jsem hnedka volala kámošku i naše, jak sem byla nadšená a chtěla se pochlubit :D spí sa na ní královsky
a ja si vzpominam moje prvni zacatky v cizi zemi - nabytek dovlecenej z ulice, pac clovek neumel rec a nemel praci...a na necem se mu chtelo sedet nebo lezet... a jedlo se prvnich par mesicu jednou za tyden.. to byly zacatky - ale nelituju, jsem pokorna ovecka a vseho (cehokoliv) si mnohem vice vazim
Když si moji tchánovci kupovali obývák tak jim po 1/2 roce zavolali:dostali jsme 2-světlý a tmavý.Který chcete? Tak až večer tchýně zjistila,co jim to dovezli.Moje teta bydlela v domě se 6 byty,s jednou soudedkou zjistila,že mají i stejně uspořádané příbory a nože v šuplíku a peníze na stejném místě ve skříni.
Po 15ti letech jsem měnila ledničku,tu zase po 6ti,protože nám objemově nestačila,teď musíme koupit nové židle-docela horor,je pravda,že v domácnosti se mění stále něco.
dadka: Ono je to leckde ještě teď. Můj brácha má úplně stejný obývák jako jeho bývalý švagr, co bydlí o patro níž. 
dadka: Hlavně že jste neměly stejného chlapa
Pamatuju si, jak jsme se po svatbě nastěhovali do paneláku a 3 rodiny pod sebou jsme měly v obýváku na stejném místě stejnou obývací stěnu.
Meander: No jo, dřív to tak bylo. Taky jsem ráda, že dnes si můžu vybrat. Dřív se bralo, co bylo.
tak ja si na tohle teseni se z novych veci ani nepamatuju a zrejme to bude proto, ze jsem to nejak neprozivala 
do prvniho bytu (najmu) jsme prisly akorat s osobnima vecma, nase pidiuspory padly na pracku, lednici a matrace na zem a postupne se to nejak zaplnilo hlavne diky staremu nabytku po babicce, ktera shodou okolnosti rok predtim zemrela...
ale ze bych nejak vzdychala nad novou lampou nebo sedackou ? to ani ne, ja hrozne nerada nakupuju, tak jsem dycky tak maximalne rada, ze to mam z krku a nemusim se o to dal zajimat
dadka: Když mě víc potěší, když sednu do auta a dojedu si do krámu, kde si můžu vybrat, co by se mi líbilo, než že budu divoce shánět to, co se vůbec dá sehnat. Fakt. Jsem už holt taková zhejčkaná. 
Meander: Ale já taky ne, ale to bylo spíš o tom, že nic nebylo k dostání a o to tě to těšilo víc, že jsi musela vynaložit nějakou námahu a zapojit rodinu a známé , abys třeba měla vytoužený koberec nebo lustr.
Já nevím, tohle neznám, já na tom nikdy zas tak moc špatně nebyla.
Pro všechny pěkná písnička:
http://youtube.com/watch?v=aXaJ7kk-62s
Jestli ono to nebude tím, že jsme v té době byli mladí. Je fakt, že si člověk mnohem víc váží třeba i obyčejné věci, po které dlouho toužil a na kterou musel šetřit, než té, kterou si dneska prostě jde koupit.
Teď zrovna kupuju sporák, a to nepřeberné množství druhů, typů a rozdílných cen, ve mně vyvolává spíš zmatek než radost.
Ale beztak se zařizuje byt nebo dům vlastně celý život. Děti odrostou, už jim dětský nábytek nestačí, sedací souprava je nepohodlná nebo prodřená, obývycí stěna už se nenosí, kuchyňská linka je nemoderní a nepraktická,matrace by se mohly vyměnit za pohodlné rošty, gumolit vyměníte za dřevěné podlahy a dlažbu, vanu za masážní nebo za sprcháč, nová lednice, mražák, pračka, atd.Ale ty začátky si pamatujete ,protože byly nejkrásnější.
My jsme spali asi rok na molitanech na zemi, ale bylo to bezva. Aspoň jsme nikam nespadli. Když jsem si umanula, že si něco koupím, tak jsem šetřila a šla jsem si za tím jako buldok.A pokud to nebylo podle mých představ, tak jsem nekoupila a sháněla dál. Bez koberce v obýváku jsme byli snad 3 roky a ze stropu nám trčely objímky s holými žárovkami, protože nic, co by se mně líbilo, nebylo k sehnání.
