Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Čtvrtý týden naší Velké podzimní soutěže a zároveň i čtvrtý díl tajemného seriálu. A nechybí ani otázka...

Testament krvavého velekněze

Ráno Ben a Cris odletěli pro proviant. Herrerové měli malou haciendu poblíž Tenosique, ležícího na Usumacintě nedaleko Palenque. Když se vrátili zpět, z jedné helikoptéry vystoupila asi padesátiletá, ale dosud velmi krásná indiánka.

„Dovolte, abych vám představil svou paní,“ řekl Ramón. „Doňa Dolores Herrera. Bude mít na starost naše zásoby a kuchyň. A to je naše kuchařka Conchita.“ Za paní Herrerovou vystoupila baculatá sympatická Mexičanka s dolíčky na tvářích. Usmívala se jako sluníčko a hned si každého získala.

Doňa Dolores vypadala velmi vznešeně i ve sportovním kompletu. Eva cítila rozpaky a chovala se k ní zpočátku hodně uctivě. „No, no, seňora Evita!“ vrtěla hlavou paní Herrerová. „Já amigo, vy amigo! Říkejte jenom Dolly. Já říkala Evita. Amigos!“

Pojednou se Eva vyděsila. K paní Dolores se od helikoptér plazil obrovský hroznýš. Obtočil se jí kolem nohou a zvedl hlavu dobře metr a půl vysoko. Malé paní Herrerové téměř zíral do očí. Měl aspoň čtyři metry na délku a tlustý byl jako Evino stehno. Eva začala volat o pomoc.

„No, Evita, to oukej! Tady u nás python jako u vás hlídací pes. U nás hlídá i děti a na zloděj horší než pitbul! To oukej, on taky amigo!“ Paní Dolores se smála od ucha k uchu.

K večeru se vrátili Robert a Paul. Na provizorních nosítkách nesli Joaquina. Zkušený Ramón ho svlékl a důkladně prohlédl. Nevypadalo to dobře. Sice si při pádu nic nezlomil, měl jen výron na levé noze, rozbitý loket a sedřené dlaně. Měl však silný otřes mozku. Upadal do bezvědomí, a když se probral, stěžoval si na nesnesitelnou bolest hlavy. Pro bolest se nemohl ani hýbat, ale přitom stále zvracel. „No nic, z toho se za dva dny dostane,“ uklidnil je Ramón. Bobby Evě vyprávěl, jak se Joaquin propadl do hrobky. V tom místě tvořila dlažbu chodby jen skořepina, tenká sotva pět milimetrů. Byla to past. Joaquin měl štěstí v neštěstí: na dně byla řada kamenných bodců čímsi natřených. Zřejmě jedem. Dopadl těsně vedle. Eva neměla nic lepšího na práci, a tak se ujala práce ošetřovatelky. Za ty tři dny, než se uzdravil, Joaquin k Evě pociťoval velkou vděčnost a horlivě to dával najevo. O to víc Evu šokovalo, co se stalo o dva dny později.

Bobby a Paul po večerech pracovali na překladu Kodexu Jaguára. Nebylo to nic těžkého, stačilo naskenovat do počítače obrázky a on vyplivl jejich význam. Paul a Bobby to jen sestylizovali a dávali pozor, aby z toho nevylezla nějaká hloupost nesouvisející s mayskou kulturou. Slibovali, že už zítra seznámí přátele s překladem první části.

Kolem druhé hodiny ráno se před stany ozval zoufalý křik plný bolesti. Všichni se probudili a vyběhli ze stanů. Pobíhali se svítilnami a chvíli trvalo, než zjistili, co se stalo. Na břehu řeky ležel Joaquin a zřejmě umíral. Kolem jeho těla byl obtočen hroznýš paní Herrerové a upíral na něj hypnotický pohled. Co se stalo, zjistili, když Ramón Joaquina svlékl, aby ohledal jeho zranění. Zpod košile Joaquinovi vypadl Kodex. Zřejmě ho ukradl. Chtěl utéci po řece a hroznýš na něj zaútočil.

„Já říkala, to hlídací python,“ pokyvovala hlavou Dolores. Joaquin měl rozdrcený hrudník a hroty žeber mu probodaly plíce. Umíral.

„Proboha, Garcío! Proč jste to udělal?“ vykřikla Eva. I ona si ho za ty tři dny oblíbila.

„Je mi moc líto, seňoro,“ sténal skoro neslyšně Joaquin. Na rtech se mu tvořily růžové bubliny. „Musel jsem. To snadno pochopíte. Nejsem García. Jmenuji se Joaquin Ramirez...“

U Joaquina našli také GPS přístroj s mobilním telefonem, kterým svého otce jistě informoval, kde se expedice nachází. Bylo nutno připravit se na nejhorší. Cris a Ben hned po rozednění odletěli do Tenosique, jak říkali „doplnit si výbavičku“. Joaquinovi společníci dostali pouta hned poté, co se přiznal, a teď leželi připoutaní ke kůlu pod kuchyňským přístřeškem.

Než piloti odletěli, Bobby přesvědčoval ženy, aby letěly s nimi.Tady bude jejich život ohrožen. Paní Herrerová to rezolutně odmítla.

„Já dobře znám Ramirez! On un ladrón. Možná povím někdy. Já zůstat!“ Ramón pokýval hlavou a zdálo se, že její stanovisko chápe. Večer se paní Dolores Evě svěřila:

„Já kdysi mladá, krásná. Mnoho nápadníků. Také Ramirez. Možná jemu líbila, ale hlavně já dcera královská linie. V naší rodině traduje legenda, kde poklad Mayů. Dědeček dědečka od můj dědeček jmenoval se on Ochkin-Balam a dědeček jeho dědečka byl Sac-Balam, Bílý Jaguár, poslední král v Lakan-Tun. Ramirez on věděl. On zlato, diamanty chce víc než ženy. Já ale milovala pilot Herrera. Po svatbě dala mu tři syny. Alvaro, Benito a Cristóbal. Alvaro krásný, chytrý. Bohužel taky statečný. On bojoval v Nicaragua guerilla. Jednou poslali pro konvoj se zbraněmi. Obchod se zbraněmi dělal Ramirez. On moc zbohatl na tom. Alvaro, můj syn, zaplatil zbraně a Ramirez zabil ho. Zastřelil zezadu. Zbraně nechal si. Já zůstanu! Já musím. A chci!“

Soutěžní otázka

Mayové a Aztékové stavěli pyramidy. Vyjmenujte alespoň tři další země, kde lze také nalézt pyramidy.

Svou ODPOVĚĎ NAPIŠTE do příslušné soutěže V PRAVÉ LIŠTĚ MAGAZÍNU.