Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Závěrečný díl našeho soutěžního seriálu a zároveň i poslední týden Velké podzimní soutěže...

Poslední tajemství

Bobby se chtěl vrhnout za gangstery, ale Ramón mu to rozmluvil. Byl by snadný terč. Prohlédli Conchitu. „Snad to přežije,“ řekl Ramón, „ale musí ihned do nemocnice.“ Po nejnutnějším ošetření s ní Ben odletěl do Belize City. I Paul a Ramón si obvázali zranění a všichni čtyři se vydali po stopách únosců. Navzájem se přitom kryli.

Nikdo je neohrožoval. Brzy zjistili, že gangsteři objevili hrobku a ukryli se v ní.

...

Eva se vzpamatovala ze šoku. Ležela vedle Dolores u sarkofágu. Jacintě se právě podařilo otevřít dveře s jaguárem. Spatřili kobku po strop naplněnou neuvěřitelným bohatstvím. Všichni vykřikli úžasem. Zlato a drahokamy i v chabém světle zazářily jako ohňostroj. Jacinta i gangsteři se vrhli k pokladu. Nikdo si nevšiml, že Dolores našla na zemi obsidiánový nůž a přeřezala si pouta. Hned osvobodila i Evu a rozeběhly se ke schodišti. V té chvíli jeden z gangsterů zvolal: „Tady je druhá pokladnice!“ a zatlačil na hlavu kajmana. Dveře se otočily v čepech a do hrobky se vřítil divoce zpěněný proud jako dravá řeka. Současně ze zavřely vstupní dveře.

Eva a Dolores proběhly na poslední chvíli. Río Lakandon začal podzemí plnit vodou. Na schodišti bylo jen slabě slyšet zoufalé výkřiky topících se lidí. V několika minutách bylo po všem. Ramirezova banda už nikoho neohrožovala. První, co Eva spatřila, když se vypotácela z pyramidy, byl Bobby se samopalem v ruce. Padla mu do náruče a teprve teď se roztřásla. Vedle nich už Ramón líbal Dolores.

Eva řekla Bobbymu, co viděla a zažila v podzemí. Když se trochu vzpamatovala, šel Bobby na průzkum, brzy se však vrátil. „Schodiště je do poloviny zaplaveno vodou,“ řekl. „Sem budeme muset přivézt potápěčskou výstroj a čerpadla.“ Vrátili se do tábora a složili stany. Co pobrali, uložili do helikoptéry. Pro zbytek se vrátí Ben a Cris. Letěli po proudu Usumacinty. Na konci pralesa spatřili pirogu povytaženou z vody, ohniště a ležící těla dvou mužů. Přistáli. Byli to Hernandez a Buenaventura a byl to tábor mrtvých. Skoro je nepoznali.

Mrtvoly byly porostlé jakoby bílostříbřitým plyšovým kožíškem. Zvlášť odporná byla ta bílá „srst“ na vytřeštěných očních bulvách, vyplazeném jazyku a v široce rozevřených ústech. Vypadalo to že se udusili. Bílá Smrt! Jak reálné bylo to prokletí staré hrobky! Obětovali několik kanystrů benzínu a tábor důkladně spálili. Ohněm sterilizované uloupené poklady ale samozřejmě vzali s sebou. Večeřeli už na haciendě v Tenosique u Herrerových.

„Možná se někomu budou ta mayská jména zdát dost podivná,“ řekl Bobby po večeři. „Mayové totiž podobně jako Římané dávali místo jmen často čísla. Ta byla vlastně pro mayskou civilizaci to nejdůležitější.“

Vypravěčem Kodexu Jaguára byl Oxlahun-Balam, poslední král Sac-Balamu. Jméno znamená Třináct-Jaguár – snad Jaguár Třináctý.

Byl to krvavý a krutý příběh. O vyvraždění Lakan-Tunu, o pochodu smrti pralesem té hrstky Mayů, která přežila španělské „civilizování“. O tom, jak Hun-Balam (Jedna-Jaguár) z ruin mrtvého města Xibalby vybudoval Sac-Balam. O krvi, potu a smrti. Příběh pokračuje nesmiřitelným bojem proti dobyvatelům a závěr popisuje tragický konec města, kdy nejlepší bojovníci již byli mrtvi. Mladá generace zatoužila po věcech, které viděla u Španělů. Ženy po róbách, špercích a skleněných zrcadlech, muži po zbraních z podivného bílého kovu a ještě více po těch, které vrhají hromy a blesky. Začali se Španěly obchodovat. Nejdřív tajně, ale pak se vzbouřili proti králi-veleknězi. Zatrpklý Oxlahun-Balam končí příběh:

„Odešel jsem do hrobky krále Kaaviila a přijal od něho Bílou Smrt. Než Měsíc znovu našel svou Tvář, nikdo ze zrádců národa nezůstal naživu, aby ji pozdravil. Město Sac-Balam jsem daroval Ohni jako oběť zneuctěným bohům. Odcházím daleko z prokletého města, až ke břehu Velikého oceánu. Tam vyčkám příchodu Yum-Cimiha, Pána Smrti.“

Než odletěli do Londýna, zašli navštívit Conchitu. Byla ještě v bezvědomí, ale lékaři dávali velkou naději na uzdravení „Hasta la vista!“ loučila se na letišti Dolores. „Brzy se vraťte!“

Bobby zpracoval výsledky expedice a publikoval je v American Scientific. Rázem se stal slavnou osobností a Eva ke svému údivu také. Britské muzeum uspořádalo výstavu mayské kultury. Její výnos bohatě pokryl náklady expedice. Tisíce návštěvníků obdivovaly pradávnou nádheru mayských šperků ze Sac-Balamu a jiných měst.

Mikrobiologové zase žasli nad vzorky neznámé stříbřité plísně, jejíž spóry zhoubností překonávaly i obávaný antrax. Brzy nato Bobby dokončil postgraduální studium a dostal nabídku místa na katedře archeologie na Southern Illinois University v USA. Nejprve však splnil slib, který dal v Praze Evě.

Bílé zpěněné vlny bijí do zlaté pláže. Mezi tisíci lidí v Acapulcu jsou i Bobby a Eva. Ztraceni jako kapky v moři. Nikdo je tu nezná. Žádní novináři. Mezi tolika lidmi mají konečně trochu soukromí.

„Miláčku...“ přitulila se Eva k Bobbymu, „je ještě jedno tajemství, o kterém nevíš vůbec nic.“ Bobby ji políbil a řekl pochybovačně: „Hmm? Ty ano? A prozradíš mi ho?“

Eva neřekla ani slovo. Jen se usmála a pohladila své už viditelně vyklenuté bříško. Bobbyho výraz v obličeji stál za všechna ta překonaná nebezpečí.

Soutěžní otázka

Na místě dnešního Mexico City býval slavný Tenochtitlan, hlavní město Aztéků. Už před nimi tam však byla metropole Mayů, svého času největší město světa (rozlohou). Jak se nazývalo?

ODPOVĚĎ NAPIŠTE do příslušné soutěže V PRAVÉ LIŠTĚ MAGAZÍNU.